Ľalie poľné: skvělý film slovenského režiséra uvláčeného ideologickým tlakem normalizace
Publikováno: 13.10.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FIMŮ / Už jsem tu psal, že československou filmovou vlnu odstartovalo civilistní drama Slnko v sieti (1962) slovenského režiséra Štefana Uhera a že Miloš Forman nazval dokonce svého kolegu v tomto ohledu jejím Janem Křtitelem. Také rekviem za novou vlnu o deset let později se odehrálo ve slovenské režii – vedle Obrazů starého sveta (1972) Dušana Hanáka jej tvoří druhý a poslední celovečerní film Eliáše (Ela) Havetty (13. 6. 1938 – 3. 2. 1975) Ľalie poľné (1972). Havetta patří spolu s Hanákem a Jurajem Jakubiskem ke generaci slovenských filmařů, kteří vystudovali pražskou FAMU (Havetta v letech 1961–1967) v závěsu za českou novou vlnou, kromě Formana a Passera reprezentovanou zejména tzv. Vávrovou školou (Chytilová, Menzel, Schorm, Schmidt), Bočanem, Juráčkem a dalšími. V Praze se Slováci nadýchli svěžího povětří a pak se vrátili domů, aby nasbírané podněty zúročili v novém klíči, prodchnutém slovenským temperamentem, blízkým vztahem k autentickému lidovému folkloru, výtvarnou metaforičností i osobním životním pocitem. Sudička Marenčin Jejich průvodcem na cestě k divákům byl surrealistický básník, esejista, scenárista, dramaturg, od roku 1960 vedoucí 1. tvůrčí skupiny Štúdia hraných filmov (ŠHF) Bratislava – Koliba Albert Marenčin (1922–2019). To on byl sudičkou a někdy i spolutvůrcem filmů už prvních slovenských studentů na FAMU v 50. letech Uhera, Martina Hollého, Stanislava Barabáše a Petera Solana. Koncem 60. let vycítil však jasnozřivě možnost posunout slovenskou filmovou tvorbu ještě výš a vtisknout i celé československé nové vlně další dimenzi. Tak došlo hned v roce 1967 v Marenčinově skupině k debutu Juraje Jakubiska Kristove roky, ještě další dvě léta ale…