Afrodiziaka v jídle, okna zatřená barvou. Kardinála Josefa Berana trýznily hned dva totalitní režimy
Publikováno: 17.5.2024
HISTORIE / „Josefe, nevezmou-li nás, zajdeme tu jako psi,“ říká cestou do táborové nemocnice v Dachau kněz František Štverák svému spoluvězni Josefu Beranovi. Ten se na něj pousměje, vezme jej za paži a odpoví: „Ale, Františku, jsme ve vůli Boží.“ V té chvíli jej sužuje více než čtyřicetistupňová horečka, na lůžko skutečně ulehne. „On tedy, jak jsem na zpáteční cestě rozjímal, měl větší horečku než já, a přesto mě vedl a ještě těšil," bude vzpomínat Štverák po letech s úctou. Nechtěl mlčet, nechtěl tiše přijmout diktaturu a zlo, bezpráví a násilí, nechtěl vzdát boj za svobodu. Lidé mu naslouchali, totalitní režimy se jej pro jeho vliv obávaly. Pražský arcibiskup a později kardinál Josef Beran tak na vlastní kůži pocítil tvrdé tresty nacismu i komunismu, prošel si peklem koncentračních táborů a komunistickou internací. Jak podotýká historik Jaroslav Šebek: „Život a působení arcibiskupa a kardinála Josefa Berana odráží jak na velkém projekčním plátně dramatické peripetie, které prožívala nejen církev, ale celá česká společnost ve 20. století." Jeho příběh se začal psát 29. prosince roku 1888, kdy přišel na svět jako nejstarší z celkových sedmi dětí do katolické rodiny žijící v Plzni. Jeho tatínek Josef působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy, maminka Marie, dcera akademického malíře Ignáce Lindauera, svým dětem od malička vštěpovala do hlavy nejen lásku k Bohu, ale i k lidem, k vlasti, přírodě i umění. Do kapes měli hluboko Nedostatek a strádání byly u nich doma častými hosty. Skromná mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pokrýt všechny potřeby…