Architekt Pelčák: Jsme nekulturním národem také proto, že většina městských Čechů vyrostla na sídlišti
Publikováno: 15.10.2023
ROZHOVOR / Petr Pelčák (1963), jenž patří mezi výrazné osobnosti brněnského kulturního života, oslavil v květnu letošního roku šedesáté narozeniny. Při této příležitosti vydává nakladatelství Books & Pipes knižní výbor jeho úvah a statí O architektuře: stavby — město — lidé — doba, z nichž mnohé byly v průběhu let otištěny na stránkách Kontextů. Následující rozhovor vznikl při přípravě knihy a věnuje se nejen otázkám o smyslu a funkci architektury, o společenské roli a odpovědnosti architekta, ale i některým hlavním problémům současné architektonické a urbanistické praxe. A v neposlední řadě i autorově vlastní tvorbě a tomu, zda je možné být v architektuře konzervativní a moderní zároveň. Petře, o tvých začátcích vlastně moc nevím. Vystudoval jsi Fakultu architektury VUT v Brně, ale studoval jsi také dějiny umění na Masarykově univerzitě. Co bylo dřív a proč nakonec vyhrála architektura? No to je takový dobový příběh. Na gymnáziu jsem propadl brněnskému funkcionalismu. Žili jsme v šedé kaši za staženou železnou oponou a mne od studu za takový způsob žití vysvobozovalo vědomí, že jsme během krátké doby svobodné národní existence za první republiky byli součástí evropské kultury, a v architektuře dokonce na její špici. Zhltal jsem obě knížky a jednoho průvodce, které o funkcionalismu vyšly v šedesátých letech, kdy asi pět let nebyl zakázaným tématem, chodil městem a ty stavby hledal a prohlížel. Napsal jsem o něm SOČku i maturitní slohovku. Jaksi přirozeně jsem se proto chtěl na vejšce zabývat architekturou. A protože kunsthistorie se v našem maturitním roce neotvírala, zbývala architektura. Šel jsem se na školu podívat přes jednu rodinnou známou a učitelé mi říkali, jak je to skvělá profese. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že žádná architektura se v té normalizační oblbovárně se zprůmyslněným stavebnictvím a těžkou prefabrikací dělat nedá a že v Sověty zdevastovaném…