Argument jako palačinka. Je Benedikt XVI. prototyp selhávajícího církevního politika?
Publikováno: 31.5.2023
POLEMIKA / Reaguji na text Davida Bartoně O mrtvých jen pravdu. Věnoval v něm několik kritických poznámek především filosofce Tereze Matějčkové a teologu Zdeňku A. Emingerovi, až jsem se na chvostu jeho polemiky ocitl i já. Dotknul se přitom několika zajímavých konfliktních postojů ve vztahu k zesnulému papeži, na které si dovolím reagovat poněkud nad-kontextově, protože se obávám, že diskuse dílčích kontroverzí by byla nekonečná. Nemám v úmyslu přinášet další polemický argument ze soudku „Kdo to byl Joseph Ratzinger/Benedikt XVI., jaký byl jeho přínos a tragédie“. Předpokládám, že akademici budou až do skonání světa na toto téma vršit jedno pojednání za druhým, jako palačinky, jeden bude citovat druhého, druhý třetího a ten třetí zase toho prvního, a nakonec se nějaký obraz ustálí. Svůj postoj k širšímu kontextu Benediktova působení, respektive k tomu, co mě osobně zajímá, jsem shrnul v rozsáhlejším eseji pro Deník N. Ujišťuji čtenáře, že jsem si vědom toho, co by v něm mohlo být, a není, a jak je obtížné pro text o 12 tisících znaků vůbec rozhodnout, co v něm má být přednostně. Vycházet ze sebe je nejlepší vodítko pro takové případy. Zkusím poodkrýt své pojetí žánru, o kterém David Bartoň soudí, že je pouhou karikaturou vyprázdněného rčení „o mrtvých jen dobře“. Spontánní nekrology vznikají především proto, že pisatel nemá k zesnulému jen věcný, profesionální vztah novinářů, kteří si „objektivní“ nekrology slavných lidí předem chystají do šuplíku, ale vztah ryze osobní a pohnutý. Když byl ještě pergamen drahý a lid negramotný, odkaz byl předmětem…