Ať žije republika. Český velkofilm o osvobození, ale i o chamtivosti, který rozčílil Sověty
Publikováno: 13.5.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Okupaci a konec války si mohli teď televizní diváci připomenout filmy Želary (Ondřej Trojan, 2003) a Po strništi bos (Jan Svěrák, 2017), na úděl perzekvovaných Židů poukázala Smrt krásných srnců (1986) Karla Kachyni (1. 5. 1924 – 12. 3. 2024). Ale trochu se zapomnělo, že právě Kachyňa natočil jako první asi tu nejskeptičtější vizi příchodu svobody ve filmu, který má v copyrightu už rok 1965 a jmenuje se nápadně propagandisticky a zároveň podvratně: Ať žije republika (Já a Julina a konec velké války). To já v podtitulu je dvanáctiletý vesnický otloukánek Oldřich Vařeka (Zdeněk Lstibůrek), zvaný pro svůj malý vzrůst Pinďa, jehož pohledem se příběh pouhých několika dnů a zároveň několika let vypráví. Jméno Julina nese klisna, se kterou Pinďův otec (Vlado Müller) pošle syna do lesa, aby ji uchránil při ústupu Němců a postupu sovětské armády před úředním zabavením. A „konec velké války“, to je duben 1945 v moravské vesnici Nesovice, která doteď žila pod loajálním transparentem „Tato obec splnila všechny povinnosti k Říši“. A najednou se probouzí do dychtivě odbojného ducha, vyjádřeného při příchodu Rusů novým transparentem na témže místě „Ať žije republika“, skandováním „Ať žije Sovětský svaz, hurá, ať žije maršál Stalin, hurá“ a rychlým účtováním se zrádci, i když třeba jen domnělými. Plno nádhernejch představ Film měl být oslavou dvacátého výročí osvobození Československa Rudou armádou a s takovým zadáním také vznikal. Ale Jan Procházka (1929–1971), autor námětu a s Kachyňou spoluautor scénáře, mu vtiskl střízlivou, dokonce v nejednom ohledu bezohledně demaskující podobu. Pinďa je svědkem převážně jen lidské…