Babiš jako urážka Jakeše. O brutálním vytěsnění etiky z politiky
Publikováno: 3.11.2023
REFLEXE / Dříve, než bude za čtvrt roku vhodnější příležitost hlouběji se zamýšlet nad roční bilancí v pořadí čtvrtého prezidenta České republiky, položme si znovu některé zásadní otázky. Pro mne je to zejména – a u prezidenské volby dvojnásob – souvislost mezi politikou a divadlem, jednáním autentickým a jednáním v roli. Napsal jsem už před více než půl rokem, že žádná jiná volba nemá u nás tak blízko k divadlu, jako právě ta prezidentská, že je to vlastně jakýsi celonárodní casting do role. Nikoli do funkce s bůhvíjakými reálnými pravomocemi. Divadlo je vždy tak či onak přiznaná hra „na někoho jiného“, politika do značné míry také. A ten, kdo posuzuje, který adept je pro tuto roli vhodný, a hlavně je v ní autentický, je volič. Není tu tedy jen více či méně pasivním adresátem jako na tradičním divadle, ale zároveň i rozhodujícím aktérem, tedy vlastně rozhodčím. Volby a divadlo Jedině v modu divadla nám nevadí, dokonce nás to přitahuje, když postava obratně lže, vykrucuje se, přelstí jiné, jejím strategiím nakonec tleskáme, zvláště dělá-li to vtipně. A to, aniž bychom mohli být podezíráni, že fandíme lži. To bychom jinak nemohli na závěr tleskat našim Macbethům, Jagům, Mefistofelům. Ale přece teprve dnes jasněji vidíme jedno, že po dvakrát deseti letech panování legalizované lži a po zhruba osmi měsících pokusu o návrat pravdy na Hrad, se změnila situace. Výmluvným symbolem těchto změn je, že po dvaceti letech mohu svobodně navštívit areál Hradu, aniž bych se styděl za jeho vládce a byl ponižován…