Babišovská zoo na vlastní kůži aneb U komunistů byl přece kdekdo a moje dcera mě taky uráží
Publikováno: 10.3.2025
GLOSA / Patřím k těm, kteří se s voliči Andreje Babiše a jemu podobných dobrovolně nestýkají. Když však na někoho takového náhodou narazím, jeho „argumenty“ si vyslechnu o to zaujatěji. S pocitem, že poslouchám exota. Dokud si neuvědomím, že žije mezi námi, že jemu podobných je hodně a že se na podzim chystají k volbám. A pak mi začne běhat mráz po zádech. Naposledy, tuto sobotu, to na našem pražském sídlišti začalo docela nevinně. Náš pes se chtěl družit s fenou. Její majitelka, se kterou jsem se nikdy předtím neviděla, mi hned sdělila, že je jí sedmasedmdesát, ale její neurolog jí prý k poslednímu kulatému jubileu pogratuloval, že má mozek na třicet a tělo na padesát. Vzápětí si nenechala ujít příležitost a svou intelektuální vitalitu mi předvedla. Zatímco se u našich nohou vrtěly dva psí ocásky, paní vyprávěla, jak se vzdělávala na univerzitě třetího věku, mimo jiné v oboru teologie. A jak zjistila, že křesťanství bylo počátkem politiky. A ona, že se od politiky celý život drží dál. „To nechodíte ani k volbám?“ zeptala jsem se. „Naposledy jsem byla volit, když vyhrál Babiš. A vidíte, kam nás dostal Fiala?! Tentokrát k volbám půjdu.“ Paní se rozpovídala, že rodina její matky pochází ze Zlína a že jí komunisti vzali statek. „Vám nevadí, že Babiš byl estébák?“ zeptala jsem se. „Vždyť Pavel byl taky komunista. Ve straně byl kdekdo. I můj táta, inženýr. Každý, kdo byl chytrý a chtěl uspět, musel být ve straně. Já znám Babiše osobně!…