Barbarství, nebo úcta? Bourání pomníků rudoarmějců jako destrukce národní paměti
Publikováno: 17.6.2023
POLEMIKA / Výročí osvobození Československa od německého nacismu a konec druhé světové války v Evropě 8. května 1945 přinesly pietní vzpomínky, ale také debatu nad památníky rudoarmějců ve veřejném prostoru. Současná bezohledná válka ruských vojsk na Ukrajině a tisíce zmařených životů civilistů a obránců jako by vlily do žil českého nacionalismu živou vodu. Zastupitelstva řady měst začala řešit návrhy na odstranění soch a pamětních desek, které upomínají na ony dny plné radosti nad porážkou vrahů s hákovými kříži. Nebýt Rudé armády, polských, rumunských, amerických, belgických a samozřejmě československých vojáků, trvala by okupace mnohem déle a mrtvých by bylo mnohem více. To nemění ani fakt, že Sovětský svaz byl totalitním státem a v letech 1939–1941 byl spojencem nacistického Německa. I přes vyvolaný hladomor na Ukrajině, stalinský Velký teror 1936–1938 nebo katyňský masakr se Sovětský svaz stal nedílnou součástí spojenecké snahy o porážku nacistické třetí říše. Od Dukly po Prahu zahynulo přes 139 000 sovětských vojáků z celkem 552 000 raněných a pohřešovaných. Padlo též přes 30 000 rumunských vojáků a 3 500 Čechoslováků. Na přelomu dubna a května 1945 ovládalo Čechy a velkou část Moravy okolo jednoho milionu vycvičených, po zuby ozbrojených, zkušených a odhodlaných nacistických vojáků, kteří neměli v úmyslu padnout v posledních dnech války. Jak dopadla představa českých povstalců o vlastním osvobození, ukázala krvavě potlačená povstání v Přerově, Holicích nebo Třešti, kde statečný a současně naivní úmysl vydobýt si svobodu v posledních hodinách války utopili okupanti v krvi. Nadšení, ale i smrt Příchod vojsk Rudé armády byl spojen s nadšením, i když měly první hodiny svobody na několika místech pachuť zbytečných…