"Billig, billig." Němci chebské tržnice milovali, Vietnamci už ale chtějí žít jinak
Vietnamské tržnice plné levného a mnohdy padělaného zboží byly v devadesátých letech velmi populární, dnes už je tomu jinak.
Publikováno: 29.10.2020
Cheb (od naší zpravodajky) - V třicetitisícovém Chebu vyrostlo v minulém století celkem sedm tržnic, což bylo podle Luu na město o takové velikosti nezvykle hodně. Tržnice, která vznikla v místě bývalých kasáren, platila podle ředitele jednoho ze dvou chebských gymnázií Jaroslava Kočvary za vůbec největší minimálně ve střední Evropě. Jmenovala se Dragoun a v provozu je dodnes, její zlatá éra je ale dávno passé.
"V době největší slávy tam jezdilo denně tak deset autobusů z Německa, chodili jsme tam ale nakupovat všichni. Byly tam věci, které do té doby nebyly k sehnání a za velmi příznivé ceny. Prodávali tam i velice vzdělaní lidé, kteří byli prostě jenom handicapovaní tím, že neuměli český jazyk. Vím, že tam byli vystudovaní inženýři, možná i lékaři, plukovníci armády," vybavuje si obraz chebských tržnic Kočvara.
Mezi zákazníky převažovali Němci, kteří to do Chebu měli blízko, třeba z bavorského Řezna je tu člověk autem za hodinu a půl. Prodejci tak podle Luu většinou ceny zboží uváděli jen v německých markách, později v eurech. Pro českého kupujícího pak jen hodnotu přepočítali na koruny.
Podle Luu se vietnamské tržnice těšily největší popularitě zhruba v letech 1998 až 1999. Stejně jako Češi i řada Vietnamců žijících v Česku se po sametové revoluci totiž vrhla na podnikání.
Zatímco u vietnamských podnikatelů nejprve dominovaly právě venkovní stánky s nejrůznějším zbožím přes oblečení, hudební nahrávky nebo třeba dřevo, v novém tisíciletí se postupně začaly obracet k jiným oborům. Cheb dokonce mnoho Vietnamců opustilo a přesunulo se do Prahy, kde si otevřelo dnes už typické kamenné prodejny s potravinami nebo třeba kosmetická studia.
Jiní se naopak usadili na těch vesnicích, kde ještě neexistovaly žádné samoobsluhy. Celá ves pak chodila k nim.
V Karlovarském kraji přesto tvoří Vietnamci stále nejpočetnější skupinu cizinců. Podle údajů Ředitelství služby cizinecké policie ke konci roku 2018 šlo o číslo 6590. Více než polovina z nich žije právě v okrese Cheb.
"Například u nehtových studií to bylo tak, že ta už dlouhá léta provozovali Vietnamci žijící v USA. Nějaký Vietnamec tady si pak řekl, že to zkusí i v Česku a ostatní to od něj začali kopírovat. To je totiž pro Asijce velmi typické - když vidí, že jednomu něco dobře prosperuje, začne to dělat stejně," říká k mentalitě Asijců Luu.
Dvaatřicetiletá Luu se v Chebu s rodiči a starší sestrou ocitla, když jí bylo osm, předtím strávila několik let v Německu. Je tak jednou z mnoha takzvaných banánových dětí, tedy lidí, kteří jsou sice Asijci, ale jejich osobnost, zvyky a chování jsou evropské. Dnes bydlí v Praze, na život v Chebu má ale stále živé vzpomínky. Také její rodiče na tržnici prodávali.
Chebský starosta Antonín Jalovec (Volba pro město Cheb) označuje tržnice za typický prvek pohraničí v devadesátých let, stejně jako byly pro danou dobu a oblast příznačné vykřičené domy. V současné době už v tomto městě zůstaly jen tři tržnice a prodejců i zákazníků výrazně ubylo.
Z tržnic na e-shopy
"Souvisí to i s posunem vnímání. Ještě v devadesátých letech byl člověk rád, že někde něco vůbec sehnal, dneska je nabídka zboží obrovská, můžete nakupovat z celého světa. Vietnamci se často přemístili do kamenných obchodů a někteří dnes provozují i e-shopy," říká Jalovec.
Podle něj je dobře, že tržnice mají úspěšné roky za sebou - minusů s sebou venkovní pulty přetékající zbožím nesly hned několik. Kromě padělků značkových výrobků třeba požáry, které nebyly neobvyklé, nebo prodej drog. Zbylé tržnice se ale podle něj dnes už docela zkulturnily, třeba drogy jsou tu ale problémem dodnes.
Tržnice začaly mizet také po vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004 a Vietnamci se rozkoukávali po jiném výdělečném byznysu. Luu pamatuje doby, kdy si obchodníci na tržnicích přišli za pár hodin postávání za pultem na desítky tisíc korun. Často tak sbalili stánky už brzy odpoledne, protože měli vyprodáno a vyděláno.
O pár let později se fronty z tržnic přesunuly před nehtová i jiná kosmetická studia nebo kadeřnictví, která jsou dnes pro Vietnamce taktéž typická. V Chebu se první takový podnik jmenoval Euronails. "Chodily tam všechny ženské z města a ostatní to tak pak začali kopírovat," opakuje Luu, jak Asijci rádi "kradou" nápady.
"Říkali si ’hele, když já otevřu, tak půlka těch lidí ve frontě bude chodit ke mně’," dodává mladá Vietnamka, které je dnes spíš vlastní už čeština než její rodný jazyk.
Dinh Van Hoi, který je členem předsednictva Česko-vietnamské společnosti, k tomu doplňuje, že někteří Vietnamci si dokázali z obchodování na tržnici ušetřit slušné peníze, které pak chtěli využít jako kapitál a investovat do něčeho dlouhodobějšího. "Do gastronomie, potravinářství i jiných odvětví," vyjmenovává.
Vede maloobchod
Ať už jde o tržnice nebo potraviny, dodnes je pro tento národ v Česku typické právě podnikání než zaměstnanecký poměr. Vietnamci jsou tu po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější menšinou, podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) ke konci loňského roku se jich tu nachází téměř 62 tisíc, a z toho asi jedna třetina podniká. Současná legislativa nepožaduje znalost českého jazyka, založení volné živnosti tak pro ně není příliš složité.
Asociace malých a středních podnikatelů a živnostníků ČR (AMSP ČR) v roce 2015 uváděla, že v Česku podniká 25 tisíc lidí vietnamské národnosti a z toho 18 tisíc v oblasti maloobchodu jako OSVČ. Novější data nemá k dispozici.
Dnešní mladá generace Vietnamců se ale podle Hoie do budoucna nevidí nutně jen na volné noze, ráda by se usadila třeba v nadnárodních firmách. Kočvara k tomu dodává, že také jejich rodiče, kteří dnes typicky provozují večerky nebo kosmetické salony, si pro své potomky představují lepší pracovní podmínky.
"Ve vietnamských rodinách se klade velký důraz na vzdělání, rodiče nechtějí, aby jejich děti pokračovaly v těchto činnostech. Chtějí, aby se mohly prosadit u nás i ve světě jiným způsobem," myslí si Kočvara.
Luu připomíná, že už nyní se mladí Vietnamci běžně objevují v jiných oborech - jako módní návrháři, fotografové nebo třeba majitelé gastropodniků na vysoké úrovni, které vznikly i v Chebu.
Text vznikl ve spolupráci s neziskovou organizací Charita Česká republika v rámci projektu MIND - Migration, INterconnectedness, Development financovaného Evropskou unií.
Podívejte se také na speciál Aktuálně.cz o životě mladých Vietnamců v Česku.