Bodaško. Povídka spisovatele Emila Hakla
Publikováno: 13.3.2024
Kalmar nechá se zavřenýma očima doběhnout ozvěnu snu, otevře oči, vstane. Za Lidojemem vychází jarními pavučinami opředené slunce. V bytě je ticho – schází tu drnčení vody ve dřezu, řev rychlovarné konvice, cynické ranní žertíky, smích. Anča je v Janských Lázních. Kalmar naťuká sloupek, odešle, naťuká další sloupek, odešle. Večer na sebe hodí kabát a vydá se vzhůru k Cihelné bráně, projde Vyšehradem, zdolá pár schodů a je na Hradbách. Odolá posezení v baru naplněném řevem, nechá si od holky s ohnivým chocholem máchnutím pokérované pravice natočit plzeň, vyjde ven a vydá se nahoru na val pozorovat nuselské střechy, televizní věž, počmárané nebe. Sedne na lavici. Během vteřiny se mu k nohám přilepí mistr žalostného pohledu – somráček s jedním uchem v pozoru. Podrbe ho, zvedne se, stejně měl v plánu cestu ke kioskům, kde hoši balkánského střihu grilují masové šišky, suché klobásky, kebabčata, rudě pálivé tenké klobásky. Kalmar nese na tácku čtyři čufty, jeden hodí strakáčovi. Ten ho zhltne a čeká, co bude dál. Kalmar pozoruje složité vzdušné víry nad městem – jedny umožní hejnům menších ptáků uniknout dravcům, jiné je ženou vstříc večerním krahujcům. „Pijeme vedle sebe třetí pivo a nevidíš mě,“ ozve se z vedlejší lavice. Sedí tam Bodaško v baseballce na tlamaté lebce. Nekouká na Kalmara, říká to nuselským střechám. „Co žes opustil podhradí?“ nadhodí Kalmar. „Chodím se sem divit, jak je možný, že tohle místo ještě nikdo nekoupil. Je to zázrak – takhle obyčejný místo uprostřed města. Nebe jako blázen, výhled jak v kině – investiční pohádka. No – budu muset jít. Robota nikdy nekončí.“ „Seď – je hezky.“ „Hezky je, tak jo.“ Kalmar nese přes plac dvě piva. Připadá si jako ve filmu,…