Bojovného včelaře postaví Češi zase na nohy. Dvakrát se vrátil do války i po těžkých zraněních
Publikováno: 26.11.2025
Byl to obyčejný živnostník a náruživý včelař, otec dvou synů, z nichž jeden je ještě malý. Možná už vyhlížel i důchod. Pak do jeho země vtrhla ruská armáda. Od prvních dnů plnohodnotné války, kdy narukoval, strávil tři roky na nejtěžších úsecích Doněcké a Záporožské oblasti. Byl nezastavitelný. Nejdřív to „koupil“ střepinami do nohy a do břicha. Někdo by to zabalil, ale to by nebyl on. Zanedlouho už zase stál mezi svými bratry na bojišti. Pak vedle něj vybuchl granát, který mu zasáhl druhou nohu a bok. Ani to Oleksandra nepřimělo k tomu, aby svou zemi a své spolubojovníky ponechal jejich osudu. Tenhle velitel praporu mechanizované brigády namísto toho vyrazil evakuovat raněné a byl těžce zraněn potřetí. Rusové pobili spoustu jeho spolubojovníků, ale on zázrakem a s téměř smrtelnými zraněními vyvázl. I díky nekončící péči jeho manželky. A právě jim se Češi rozhodli pomoci. Velitel mechanizovaného praporu 128. těžké dněpropetrovské brigády Oleksandr netrávil svůj život na štábu, ani v kanceláři. S Rusy bojoval od prvních dnů plnohodnotné invaze, kdy dobrovolně narukoval, aby bránil svoji vlast, svou manželku a své dva kluky – sedmnáctiletého a teprve pětiletého. Do té doby byl obyčejný člověk – živnostník z města Dnipro, který každou volnou chvíli věnoval své největší lásce – včelařství. Pak zničehonic stál v řadách jednotky územní obrany bojující na nejtěžších úsecích fronty v Doněcké a Záporožské oblasti. Vojáci těchto brigád, v nichž často bojují sousedé z jednoho města či vesnice, se bijí do poslední chvíle jako bratři. To byl i případ Oleksandra, když…