Bony a klid: Co všechno lze prodat a koupit? Šlapající vekslácká balada z polosvěta reálného socialismu
Publikováno: 7.4.2025
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Co vlastně chcete?“ ptá se posměšně v samém závěru kriminálky Bony a klid (1987) z plátna objektivem znetvořená tvář jednoho z veksláků. V dobovém kontextu spojeném s předchozím pádem protagonisty filmu až na dno to byla otázka provokativně položená celé společnosti. Co se vlastně skrývá za propagovanou fasádou socialismu? Po filmech Co je vám, doktore? (1984), Jako jed (1985) či Antonyho šance (1986) přišel nesporný vrchol předlistopadové tvorby režiséra Víta Olmera (* 19. 6. 1942). Když po letech tentýž režisér točil pokračování, Bony a klid 2 (2014), měl už zapotřebí opatřit jej úvodním vysvětlujícím titulkem: „Vekslák je označení člověka, který se v komunistickém Československu věnoval nelegálnímu prodeji cizích měn nebo bonů, jimiž bylo možné nakupovat zahraniční zboží v prodejnách Tuzex, pro běžného občana jinak nedostupné. Veksláci si dokázali vydělat i mnohonásobek tehdejší průměrné měsíční mzdy. Jejich podnikání bylo ovšem trestné…“ Trestné podle zákonů, které vzal čas, i tehdy bylo ale vekslácké šmelení tiše tolerováno, takže se pro leckoho stalo cestou k vysněnému životu. Vyřídím si to sám Právě takhle bezděky začíná svou kariéru i automechanik Martin (Jan Potměšil), který přijíždí z Mladé Boleslavi do Prahy nakoupit valuty na pořízení videopřehrávače pro místní klub. Je veksláky podveden falešnými dolarovkami, v továrně z toho má ostudu, jeho otec (Vítězslav Jirsák), který je tam mistrem, na něj tlačí, aby věc napravil. „Vykašli se na mě, vyřídím si to sám,“ odpálí ho Martin a podvod oznámí Veřejné bezpečnosti. Jenže se sám dopustil přestupku proti devizovému zákonu, takže může být rád, že nebude stíhán on. A když se pustí…