Bubnování mezi rituálem, orgií, válečnou agresí, foxtrotem a jazzem
Publikováno: 15.9.2024
ESEJ / Bubnování patří k činnostem, jejichž zárodky můžeme najít už v říši zvířat. Kupříkladu australský kakadu arový si vyrábí cosi na způsob paliček, jimiž pak bubnuje na rezonující větve. Jak vysvětluje biolog Jaroslav Petr, každý kakadu má svůj vlastní styl bubnování a svůj vlastní „design“ paliček. A mezi savci možná najdeme bubeníky i mezi šimpanzi, kteří házejí kameny na kmeny stromů a vybírají si ty duté, které nejlépe rezonují. Úder kamene se pak nese daleko. Bubnování zřejmě patřilo k nejstarším hudebním činnostem i našich dávných předků, při němž byly používány nástroje. Předpokládá se, že první bubny sloužily účelům magicko-rituálním. Jejich význam a symbolika byla velmi široká. Takto ji u pozdějších šamanů nastínil Mircea Eliade v knize Šamanismus a nejstarší techniky extáze, což má sice své kritiky, ale stále zůstává uznávanou prací: „Buben hraje při šamanských obřadech prvořadou úlohu. Má složitou symboliku a četné magické funkce. K průběhu seance je nezbytný, buď proto, že šamana odnáší do Středu světa, anebo proto, že mu dovoluje létat vzduchem, že přivolává a ‚uvězňuje‘ duchy, nebo konečně proto, že bušení na buben šamanovi umožňuje, aby se soustředil a vešel ve styk s duchovním světem, který se chystá procestovat.“ Zvíře a šaman Důležitý měl být už výběr materiálu, který měl záviset na nadlidské vůli: „Selkupský šaman vezme sekeru a se zavřenýma očima vstoupí do lesa a náhodně se dotkne některého stromu; z tohoto stromu jeho druhové nazítří vezmou dřevo na buben.“ Pozoruhodný byl i následný obřad „oživování bubnu“: zatímco jej altajský šaman poléval pivem, dřevo „obživne“ a…