Bumerang: při sledování Bočanova filmu byli bývalí muklové šokování a plakali dojetím
Publikováno: 23.12.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Psychologické drama režiséra Hynka Bočana (* 29. 4. 1938) Bumerang (1996) mělo předpremiéru 18. 12. 1996 v Příbrami, městě proslulém nedalekými uranovými doly i někdejšími pracovními tábory, v nichž se soustřeďovala otrocká pracovní síla politických vězňů. V auditoriu sedělo tehdy na pět stovek bývalých muklů (Mužů Určených K Likvidaci), jak sami sebe kdysi nazvali. A podle autora námětu a scénáře filmu Jiřího Stránského (12. 8. 1931 – 29. 5. 2019) byli filmem a jeho syrovou zimní autenticitou „doslova šokováni a mnozí z nich se neubránili slzám dojetí“. Bumerang je totiž prvním filmem české a předtím i československé kinematografie, který se celý odehrává v prostředí tábora nucených prací 50. let a snaží se reálně postihnout poměry mezi vězněnými a vězniteli i mezi vězni navzájem. Za jediné jeho předchůdce se dá snad pokládat jen Žert (Jaromil Jireš, 1968) podle románu Milana Kundery, jehož retrospektivní linie je ale zasazena do prostředí jednotky Pomocných technických praporů. Ze stejných reálií těží i Černí baroni (Zdenek Sirový, 1992) podle románu Miloslava Švandrlíka. A drama Jen o rodinných záležitostech (Jiří Svoboda, 1990) inspirované románem Jaromíry Kolárové a pojetím podobné francouzskému Doznání (Constantin Costa-Gavras, 1970) podle vzpomínek Artura Londona má zas jiný limit: oběťmi komunistické zvůle jsou tu především sami komunističtí funkcionáři. "Byla to velká šance, ale i zodpovědnost – vždyť jsme o něčem takovém točili poprvé po padesáti letech," komentoval proto oprávněně vznik Bumerangu Bočan. Touha po pomstě I Bumerang má ovšem svého protagonistu z řad těch, na kterých by se dala ukázat pravdivost poznatku o tom, jak…