Čas vos jako klidná řeka, pod jejíž hladinou jsou ostré kameny. Mornštajnová napsala jednu ze svých nejlepších knih
Publikováno: 6.5.2025
RECENZE / Alena Mornštajnová je mistryně vyprávění. To už víme dávno – ať už nás zavedla do historie v Haně, ponořila do psychologického dramatu Tiché roky, rozčeřila dystopii v Listopádu nebo nás znepokojila syrovostí Lesa v domě. Tentokrát přichází s novinkou Čas vos, která na první pohled nepůsobí nijak dramaticky – ale o to více dokáže překvapit. Něžný začátek se totiž nenápadně promění v hluboké dojemné drama. Zpočátku to vypadá skoro idylicky: hlavní hrdinka Bára si koupí starý dům v malém městě, kde prožila dětství. Dům naposledy obývala místní podivínka a je to na něm znát. Bára ho postupně dává do pořádku a pečuje o zarostlou zahradu. Přitom se vrací ve vzpomínkách – k babičce, dědovi, rodičům, ale i k náhlému odchodu z města, který ji v dospívání připravil o lásku i přátele. Druhým hlavním hrdinou je Ptáčník – samotář a podivín, který místo oprav svého chátrajícího domu raději pozoruje ptáky. Dva osamělí lidé, dva vnitřní světy, dvě linky příběhu, které se postupně přibližují, až se – jak to Mornštajnová umí – v pravý čas protnou. A právě tehdy si čtenář uvědomí, že tahle tichá kniha je jako řeka: na povrchu klidná, až poetická, ale pod hladinou plná ostrých kamenů, které nečekaně zabolí. Tentokrát autorka šetří dějovými zvraty – alespoň v první polovině. Vypráví klidně, civilně, bez dramatických gest. A právě proto příběh vtáhne – díky tomu, jak pečlivě dávkuje informace a jak nenásilně nás vede k tomu, abychom si postavy oblíbili. A pak – až jsme plně vtaženi –…