Čeká nás devětaosmdesátý naruby? Optimismus není strategie, Česko se musí připravit na nejhorší
Publikováno: 5.12.2023
KOMENTÁŘ / V roce 1989 to nebyl žádný „blesk z čistého nebe“. Nejprve imperiální Moskva rozhodla, že satelitní režimy ve střední a východní Evropě, stále loajální k brežněvismu, už nepotřebuje, a dokonce jí na mezinárodním jevišti škodí. Brzy nato padly komunistické režimy v Polsku a Maďarsku, protože padnout směly, přičemž dlouhodobě existoval dostatečný tlak občanské společnosti. Na podzim roku 1989 však končil i neostalinistický režim někdejší NDR. Všude kolem se svět měnil, zatímco v ČSSR ještě panovaly normalizační puch a zdánlivé bezčasí. V roce 1988 si Michail Gorbačov zažertoval, když vyhlásil „Sinatrovu doktrínu“ coby opak někdejší takzvané Brežněvovy doktríny, která vešla ve známost po invazi do ČSSR. Brežněvova doktrína byla též označována za doktrínu omezené suverenity. Znamenala, že satelitní státy SSSR nemohly suverénně rozhodovat o podstatných záležitostech svého bytí a nebytí. Stručně řečeno, vlastně to ani státy nebyly. Spíše protektoráty. Mimo jiné nepadalo v úvahu povolit svobodný tisk, zrušit mocenský monopol komunistů, nebo vystupovat z vojenského či ekonomického bloku ovládaného Sověty. Ba ani sbližovat se s „imperialisty“ prostřednictvím vstupování do organizací, kde SSSR neměl dominantní postavení. „Sinatrova doktrína“ nazvaná podle hitu „My Way“, měla hlásat opak. Tedy, že se už Sovětský svaz nestará o to, aby nařizoval někdejším satelitním státům, co mohou nebo nemohou podniknout. Nadále je to jejich věc. Už ne Brežněvovo pokrytecké „éto vaše dělo“, po němž přijely tanky, ale opravdové uvolnění. Nevratné změny ve střední Evropě? Situace, kterou kolem sebe pozorujeme dnes, ale jako by po přílivu svobody v devětaosmdesátém přinášela vlnu opětovného odlivu. V…