Česká demokracie trpí selháním imunity vůči autoritářským svodům. O přízraku Babišistánu
Publikováno: 24.9.2024
KOMENTÁŘ / Víkendové regionální a senátní volby naznačily směr, jímž se příští rok může vydat české politické společenství. Návrat Babiše k moci by znamenal obrat k „neliberální demokracii“ maďarského typu a opětovné otočení kormidla zahraniční politiky směrem na východ. Za hlavní problémy můžeme považovat mírnou početní převahu příznivců autoritářského vládnutí a různé formy nedostatečnosti v demokratickém táboře. Avšak přízrak Babišistánu se přesto nad námi nevznáší jen proto, že se oslabení příznivci demokracie nedovedou dobře politicky organizovat. Ve skutečnosti ani značná část těch, kdo formálně patří k demokratickému táboru, nevidí v možné recidivě babišismu zásadní problém. Jestliže řada bývalých voličů ČSSD cítila sympatie s komunistickou tradicí, oháněla se hesly typu „Demokracie není posvátná kráva“ a sociální dávky pro ni byly o řád významnější než politická svoboda, podobnou situaci najdeme i mezi pravičáky. Česká pravice 90. let se ve stopách Václava Klause nehlásila ke standardním západním demokratickým modelům. Na počátku si zvolila nahrazení starorežimní ideologie okrajovým hayekismem, ale to ještě nebylo všechno. Bližší kontakt s mladými členy ODS člověka obšťastnil třeba také oslavováním diktátora Pinocheta, fascinací italskou mafií či pozoruhodnou slabostí pro expanzivní čínský imperialismus. A „římský pozdrav“ Filipa Turka? Nic, co bychom už neviděli... Jinak řečeno, sama polistopadová tradice české demokracie je kontaminována autoritářstvím. Na levici proto, že mnohým bylo zatěžko se rozejít s náhradním náboženstvím komunismu. Na pravici pak proto, že pro některé byla „pravicovost, jak ji definuje Klaus“ – tedy například s prokletím „levicových“ kuřecích řízků či snowboardu – podstatně důležitější…