České vánoční pohádky jsou symbolem pohody. Často jsou ale plné ideologie i skrytých narážek
Publikováno: 23.12.2024
GLOSA / S blížícími se Vánocemi člověka vždycky znovu překvapí, jak neotřesitelnou pozici mají na českých obrazovkách stále pohádky natočené ještě za minulého režimu. Štědrovečerní pohádka na České televizi je samostatný, téměř královský žánr. A tak si obvykle ještě u stromečku hezky od plic zanadáváme na jejich jalovost a násilnou aktualizaci a přepneme na klasiku. Na Pyšnou princeznu a další klasické pohádky. Ty jsou přitom mnohdy až k prasknutí naplněny ideologickým podtextem. Jak je možné, že se pohádkám za bolševika tak dařilo? Logicky, byla to doba jako stvořená pro podobenství, která mají pohádky v DNA. Filmaři k nim ochotně unikali. Česká pohádka má mocnou literární tradici (Němcová, Erben), takže předlohy byly k mání. A navíc si takový tvůrce mohl pod pojmy Dobro a Zlo představovat – jen v duchu, pochopitelně – cokoliv. Jiří Chalupa, scenárista televizních pohádek pro mou generaci ikonických, se kdysi svěřil: „Já jsem vyznavač toho, že nemusí být v pohádce nadpřirozené bytosti, že tam nemusí být kouzla… To negativní v pohádkách je pro mě lidská blbost, kterou to dítě má šanci potkat spíše než draka.“ Když se v pohádce Princové jsou na draka zpívá: „Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě…“, můžete u toho myslet na cokoli. Klidně na Vasila Biľaka. Na to žádný paragraf není. Popelka v Evropě Tradiční česká pohádka je pojem a taky exkluzivní vývozní artikl. Takové Tři oříšky pro Popelku během adventu doslova válcují některé země Evropy. Například německé televize je loni o svátcích nabídly hned devětkrát. Samostatnou kapitolou jsou Norové. Mnoho z nich se nechalo slyšet, že vánoční svátky…