Český holokaust Romů má konečně místo v paměti našeho národa. Díky za to
Publikováno: 24.4.2024
NÁZOR/ Trvalo to mnoho let, než český národ usoudil, že se pod jeho nepřímým dohledem odehrávala genocida „méněcenných“ obyvatel. Stálo to hodně peněz a přesvědčování, aby se na místě zadržování, ničení a vraždění nechovali vepři. Nyní, konečně, se na území České republiky objevila připomínka toho, že ve svých slabých chvilkách uměli Češi být minimálně ve své lhostejnosti a předsudcích stejně fašističtí jako sami fašisté. Není to známka české samohany, ale spíše cenný prvek sebereflexe. „Čeští dozorci v lágru byli horší než ti němečtí,“ řekla mi terezínská pamětnice židovské genocidy za druhé světové války. Je to věta, kterou jsem se dlouho bál vypustit z úst, protože étos hrdinného českého národa vzdorujícího útlaku, étos odbojářů a bojovníků s nacismem, je jednou z nejhodnotnějších historických zkušeností, jíž si u svého národa nejvíce vážím. Právě tak, jako stateční, dokázali ale být Češi i bezohlední, nenávistní a rasističtí. Upomínky na ony světlé momenty stojí ledaskde a všichni je mají rádi. I já cítím hrdost a smutek, když procházím kolem památníku popravených českých partyzánů nedaleko soutoku valašských Bečev, anebo kolem pamětních desek hrdinných bojovníků, jejichž jména zdobí zdi domů v nejkrásnějším městě na světě, v Praze. Jsem ale také rád, že konečně, po mnoha letech relativizace, dohadů a nesmyslných argumentů, má v mé vlasti své důstojné místo i vzpomínka na stovky zavražděných Romů, kteří podlehli smrti v rámci pokojného českého nacistického protektorátu, a za, pohříchu, až příliš často poklidného českého „odporu“, či někdy i dozoru. Právě v úterý Muzeum romské kultury otevřelo památník holokaustu Romů a…