Český mýtus apolitické komunální politiky. Ani radnice nejsou světem bez ideologie
Publikováno: 8.9.2026
KOMENTÁŘ / S blížícím se termínem komunálních voleb budeme od kandidátů slýchat populární mantru o tom, kterak na této úrovni mizí běžné dělící linie mezi politickými subjekty. A jistě i letos uslyšíme tolikrát omílanou větu, rozmělňující už tak notně vyprázdněnou českou debatu, že koneckonců chodník není ani pravicový, ani levicový. Většina politiků se podobnými řečmi snaží s předstihem omluvit možné povolební spolupráce, které často boří na parlamentní úrovni neprostupné bariéry mezi vládou a opozicí. Variaci oné „chodníkové fráze“ s gustem opakoval třeba někdejší sociálnědemokratický primátor Brna Roman Onderka, který tvrdil, že chodník není ani oranžový, ani modrý (v narážce na tehdejší soupeření ODS a ČSSD). Není náhodou, že tento argument použil hned poté, co uzavřel velkou koalici právě s občanskými demokraty. Ale se sloganem pracoval i zesnulý Jaroslav Kubera, jedna z ikon české konzervativní pravice. U podobných hesel však narážíme na problém: nikdo není schopen určit hranici, kdy dualita pravice–levice přestává platit. Chodník není ani pravicový, ani levicový, dobře. A co takové dálnice? Anebo armáda? Pokud připustíme, že armáda je dejme tomu pravicová, rázem se dostáváme na úroveň států Jižní Ameriky přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A přesto právě přístup k obranným výdajům lze považovat za zásadní štěpící linii relevantních politických stran v Česku. Samozřejmě, chodník je ve finále jen kus vylitého betonu. Ideologicky rozdělovat pěší komunikace by možná svedl Václav Klaus. Ten ostatně dokázal rozlišovat i mezi pravicovými lyžemi a „levičáckým“ snowboardem. Na scénu ovšem nastupuje „hloupá a plytká“ otázka – jak ji kdysi nazvala někdejší ministryně práce…