Cesty za ruskou duší: Svědectví české fotografky Dany Kyndrové

<p><img width="1153" height="627" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Snimek-obrazovky-2022-04-21-v-0.06.11.png" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Dana Kyndrová" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Snimek-obrazovky-2022-04-21-v-0.06.11.png 1153w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Snimek-obrazovky-2022-04-21-v-0.06.11-300x163.png 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Snimek-obrazovky-2022-04-21-v-0.06.11-1024x557.png 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Snimek-obrazovky-2022-04-21-v-0.06.11-768x418.png 768w" sizes="(max-width: 1153px) 100vw, 1153px" /></p><p class="p1">Dana Kyndrová, jejíž fotografie přinášíme na těchto stranách, navštívila Rusko nesčetněkrát. Vytvořila tu podstatnou část svého díla. Pohybovala se přitom nejen v Moskvě a dalších velkých městech, ale zejména v odlehlých krajích této nekonečné a v mnohém podivné země. Jako málokdo poznala to, čemu se říká ruská duše se všemi jejími protiklady. Duše, v níž se snoubí dobro a zlo, nenávist a láska, zpupné sebevědomí i mužická poníženost. </p> <p class="p3"> Kdy jste poprvé navštívila tehdejší Sovětský svaz? V roce 1976. Jela jsem za příbuznými, kteří tam tenkrát pracovali. Dva roky předtím jsem nastoupila na filozofickou fakultu, obor ruština-francouzština. Jenže po roce jsem studium přerušila, protože táta odjel do Toga trénovat volejbalisty. Vlastně jsme ho s mámou donutily, aby tam jel, jemu se vůbec nechtělo. Ale my toužily poznat svět. Na fakultě se k tomu musel vyjádřit každý vůl. Báli se, abych v Togu nezůstala. Ale nakonec se vše podařilo a já na půl roku odjela. Když jsem se vrátila, měla jsem ještě půl roku volna. V Togu jsem procvičila francouzštinu, teď byla na řadě ruština, takže jsem v jednadvaceti vyrazila na měsíc k příbuzným do Moskvy.</p> <p class="p3"> V té době jste už fotila? Asi tři roky a do SSSR jsme se s mámou vrátily v roce 1977. Koupily jsme si zájezd až do Jerevanu v Arménii. Autem. Dohromady deset tisíc kilometrů. Pět tisíc tam. Pět tisíc zpátky. Celé jsem to odřídila. A byl to zážitek, hned na hranicích ve Vyšném Německém jsme spadly do montážní jámy, kam nás celníci nahnali, když chtěli prohledat auto. Vyměnily jsme kolo a jely dál…</p> <p class="p3"> A cestou jste fotografovala? Ano, začala jsem na Ukrajině. Pamatuji si, jak jsme šly s mámou na trh, a já měla pocit, že nás někdo sleduje. Máma říkala, neblázni. Ale samozřejmě jsem měla pravdu. Když mě policajti viděli, že fotím, tak nás hned odvedli na stanici. A teď: Umí rusky a má foťák, co tu ksakru pohledává? Pamatuji si, jak pořád někam telefonovali a opakovali – „dvě ženštiny“ – a to nám nakonec nejspíš pomohlo. Dneska už je to i v Rusku jiné, ale tenkrát – „nějaké dvě ženské“, čím by tak mohly být nebezpečné…</p> <p class="p3"> Musely jste jet po předem vytýčené trase? Samozřejmě....</p>