Chytrolíni a farizejové aneb Alexej Navalnyj v ruském dračím chřtánu
Publikováno: 23.2.2024
NÁZOR / Na co začínám být v poslední době fakt alergický, to je stále častější zvyk komentátorů a komentátorek odsud, z bezpečného českého teplíčka a babišovského smrádečku, najednou zvysoka mustrovat Ukrajinu a jejího prezidenta (ne že by byl nekritizovatelný, ale jako kdyby na to nebylo dost času po válce). Že prý to a to dělá špatně, že měla loňská ofenziva přijít daleko dřív, a pak zase z týchž úst, že přišla trestuhodně brzo, předčasně, snad kvůli médiím, a že se mělo počkat, až dorazí ty a ty zaručené zbraně, posily atd. Jsem dalek podceňovat roli médií, přesně naopak. Ale byla to právě média, naše i světová, která, jako by se těšila na fotbal, nebo na dlouho slibovanou a odkládanou premiéru, která se celé loňské předjaří a jaro až dětsky nedočkavě ptala: Tak co bude s tou slibovanou ofenzivou, Ukrajino? My chceme své šou! A bude vůbec nějaká? Jen aby! A tak a podobně, pro mne každopádně, vzhledem k bojujícím, vždy urážlivě. Vstanou noví chytrolíni Tím vzbudila, ba vybičovala média od počátku umělé očekávání, po němž nemohlo následovat nic jiného než zklamání. To bylo ovšem stejně uměle vytvořené, jako to očekávání. Proboha, nechme to na Ukrajincích! To na jejich hlavy, ne na ty naše, přemoudřelé, padají denně bomby. To jejich domy a města boří íránské drony. A dokavad neděláme ze své strany doslova vše, co je v našich silách, aby ty bomby nepadaly, dokud toto neuděláme, abychom jim teď a tady pomohli (a to zdaleka pořád neděláme, radši se přednostně…