Cítím se jako Ukrajinec, říká Rus Andrej bojující za Ukrajinu v protitankové brigádě
Publikováno: 20.2.2024
REPORTÁŽ / Z nebe padá déšť se sněhem. Andrej, starší seržant protitankového batalionu, odchází ještě s čerstvými stehy z nemocnice v ukrajinském Lvově, kde absolvoval reoperaci tváře. Na doléčení a rehabilitaci není čas, musí se vrátit na frontu. Dostal injekce a instrukce, jak a kdy je aplikovat, ačkoli musí být lékařům jasné, že na to nebude v polních podmínkách čas – taková absurdní formalita. Andrej se loučí s českými dobrovolníky (Člověčina z.s.) a nasedá do auta, které mu přivezli. Jeho jednotka přišla o většinu aut při evakuaci pod Solidarem: Auta byla plně naložená, připravená. Stačilo jen nasednout. To naštěstí vojáci nestihli, místo totiž zaměřil ruský dron a raketa zasáhla cíl. Z aut a veškerého vybavení rázem zbyla jen hromada spáleného šrotu. „Ale chlapi přežili, a to je dobře. Auta a techniku je možné doplnit. Vojáků je málo a těch schopných ještě méně,“ říká. I drsní chlapi plakali Andrej pochází z ruské vojenské rodiny. Otec byl voják, on také. Vystudoval vojenskou školu, byl v ruské armádě. Už ale nechtěl dál žít v kasárnách, kde s ním bydlel i jeho mladší syn. Chtěl pro sebe i pro něj lepší život. A tak odešel na Ukrajinu. Živil se jako automechanik, pracoval pro církev. Jednou jeho vlastní matka (ještě před začátkem války na Donbase) přijela, vzala vnuka na prázdniny, a už ho nevrátila. Úřadům v Rusku prarodiče nahlásili, že chlapci hrozí únos, a tak Andrej za synem už nemohl. Pak chlapce prarodiče adoptovali. Andrej žil v Mykolajivské oblasti, později se přestěhoval do hlavního města. Válka ho zastihla v okolí Kyjeva. Přihlásil se jako dobrovolník, pomáhal vozit…