Člověk je silný, zase se zvedneme a zvládneme to. Reportáž z míst, kudy prošla zkáza
Reportér Aktuálně.cz hovořil v zasažených obcích s lidmi, kteří v úkrytu sledovali řádění běsnícího živlu, jenž meteorologové v Česku nepamatují.
Publikováno: 25.6.2021
Čtyřiašedesátiletý František kráčí jednou z ulic v Moravské Nové Vsi, opírá se o staré kolo a probírá jeden dům za druhým.
"Toto byla Sečkářova hospoda, vzadu bydlela mladá, tady býval Filípek, tady Kostrhůňovi, tady byla ubytovna a tam škola," vyjmenovává muž, který si občas potáhne z cigarety a zasměje se.
Není to ale smích, ze kterého by byla cítit radost. Spíše bolest. Do vesnice sice právě vchází slunce a ptáci po páté ráno krásně zpívají, jenže života kolem je pramálo. Lidé, o kterých pan František mluví nejsou ve svých domech, samotné domy jsou poničeny tak, že v nich nebude možné dlouho žít, mnohde chybí střechy a z oken zůstaly jen rámy.
"Bylo to strašně rychlé, najednou přišel vítr, zvedla se jedna taška na střeše, druhá, třetí, potom krovy a nakonec celá střecha. A potom ještě štít. Prostě tornádo," popisuje František. Jak dlouho to všechno trvalo? Prý tři, čtyři, pět minut. A kdy to začalo? O kdy se to stalo? O tom není pochyb. Stačí se podívat na hodiny místního kostela. Ručičky ukazují za pět minut půl osmé. A když zrak padne jen kousek od hodin, je zřejmé, že i kostel bude potřebovat obrovskou rekonstrukci. Celá střecha je pryč.
Není divu, že noc, po které právě svítá, nemohl téměř nikdo v této i některých dalších ulicích zůstat doma. Odjeli k příbuzným nebo prostě někam jinam, kde mohli složit hlavu, ve které se jim honily myšlenky a otázky, co s nimi bude dál. Jediné, co je snad mohlo alespoň trochu povzbudit bylo vědomí, že nejsou na všechnu tu hrůzu sami, tady, v Moravské Nové Vsi jsou takových rodin desítky, možná stovky. A další v okolních obcích.
"My jsme ale jako jedni z mála zůstali doma, prostě jsme nechtěli svůj domov opustit," říká Miroslava Ježková. V jejích očích je vidět velká únava, ovšem když začne mluvit, je z jejích slov cítit síla i odhodlání. Není divu, vybudovala své vlastní vinařství, deset hektarů vinic. Pořádná štreka, k ruce má sice traktor, na kterém ji zná celá vesnice, ale spoustu věcí nejde dělat jinak než vlastníma rukama.
"Když se začal zvedat vítr, bratránek tvrdil, že to bude něco vážného, že to bude šílená kalamita. A já na to, že to bude v pohodě. Najednou jsem uviděla takový trychtýř, začala jsem zavírat okna, ale nešlo to. Ve vedlejším pokoji jsem už viděla rozbitá skla. Všichni jsme raději utíkali do sklepa, abychom si zachránili holý život," popisuje dramatické chvíle a hladí čtyřletého velkého psa, který se jí tulí k nohám. "Nebudete věřit, ale zvířata už dopředu tušila, že se něco blíží. Pes i kočka se schovali v okamžiku, kdy ještě byl klid," pronese a opět pohladí psa.
Na vinicích se ještě podívat nebyla, netuší, zda její letitá práce nepřijde ve zmar. Teď ale stejně na vinohrady nemyslí. "V takové momenty si uvědomíte, to nejdůležitější je fakt holý lidský život. Nějaké majetky vůbec neřešíte," přiznává s tím, že celou noc s rodiči i sestrou přemýšleli, jak budou dál žít. "Říkali jsme si, že všechno prodáme a půjdeme pryč. Ale člověk se zase zvedne. Ví, že je silný a zvládne to," pronese v prostředí, které nelze nazvat jinak než apokalypsou. "Člověk to zvládne kvůli svým dětem. Aby jim ukázal, že je třeba bojovat."