Co bylo před Mnichovem – trochu jiný pohled
Publikováno: 7.8.2024
V loňském roce jsem na týden zavítal do bavorské metropole a samozřejmě, když už jsem tu pobýval, navštívil jsem kromě jiných památek hudební a divadelní školu v centru Mnichova. Empírová budova s prvky antiky, ve které se nachází, má pohnutou minulost, a než se tu usídlily múzy, sloužila k docela jiným účelům. Byla postavená v roce 1933 na přání nového vládce Německa Adolfa Hitlera a nacistickému vůdci sloužila pro přijímání zahraničních návštěv. Führerbau, jak se jí říkalo, nejvíce „proslavila“, alespoň v českých očích, dohoda čtyř mocností o tom, že Československo se vzdává všech sudetoněmeckých regionů ve prospěch Německa. Stalo se tak za krajně ponižujících okolností, kdy jednání nesměl být přítomen zástupce československé vlády. Tuhle politováníhodnou událost s datem 29. září 1938 dnes připomíná nenápadná cedule ve vstupní hale se stručnou trojjazyčnou větou o podpisu osudového dokumentu, jímž ministerský předseda Neville Chamberlain okázale mával po svém příletu na londýnské letiště. Kdyby ho radši nechal v aktovce. Takhle – díky filmovému záznamu – se trvale zapsal do historie jako šašek s cárem bezcenného papíru. V zájmu objektivity však dodejme, že Chamberlain ani jásající davy tehdy ještě nemohli vědět to co my. Že totiž Hitler smlouvu vzápětí pošlape a v krátké době zničí i to, co z někdejší Česko-Slovenské republiky zbylo. Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, když jsem stoupal po nevysokém rozložitém schodišti, v jehož žule navždy zanechaly neviditelné stopy naleštěné holínky Adolfa Hitlera a italského diktátora Benita Mussoliniho stejně jako lakýrky ministerských předsedů Británie a Francie – Nevilla Chamberlaina a Édouarda Daladiera. Tihle pánové, tam nahoře v jednacím sále, bez dlouhých okolků a taky bez uzardění (snad až na Daladiera, na kterém je ze záběrů patrné, že se stydí) rozhodli, že české pohraničí bude během deseti dní postoupeno Německu.