Co jsem nikdy nepochopil na Ivetě Bartošové
Publikováno: 29.4.2024
KOMENTÁŘ / Před deseti lety odešla Iveta Bartošová. Otázka zní, proč se k tomu vracet. Co si v souvislosti se zpěvačkou doopravdy připomínat? Že smrt je vždycky smutná, zvlášť když jí život odevzdáme dobrovolně? A dál? Novinář pracovat musí, zásady psaní o výročích jsou nemilosrdné, každá kulatina volá po zamyšlení. Jak ze sebe ale vydolovat úvahu s nějakým poselstvím, když rybník je tak mělký, že je vidět až na dno? A když má navíc člověk neodbytný pocit, že dělá práci za někoho, kdo na udržování kultu té mělkosti celé roky vydělává? Protože mě do srdce nezasáhla ani jedna píseň z repertoáru hvězdy, která padala vzhůru, sledoval jsem její kariéru nezúčastněně, jako cizího člověka při operaci štítné žlázy. Opravdu, nikdy jsem nepochopil kouzlo Ivety Bartošové. V devadesátkách vtrhl do republiky chaos spojený s barevnou svobodou, novými příležitostmi, velikou zábavou a markou za tři koruny v dohledné době. Ti, co byli ve správném věku a už směli konzumovat alkohol, si na to pamatují i nepamatují zároveň. Pařilo se s radostí, že končí bolševický monopol na všechno - včetně populární hudby. S lehkým srdcem jsme opouštěli monopolními sdělovacími prostředky vnucované popové hvězdy. Chodili jsme „žít nonstop“ do nově otevřených klubů, jakkoli měly jepičí život. Vypadalo to, že knoflíky lásky na nevkusném kabátě zůstanou jednou provždy zamčené v normalizačním šatníku a přišlo nám to tak správně. Neosobitost, průsvitnost, umělá romantičnost zpěváků typu Iveta Bartošová do té doby okupujících veřejný prostor nám ve světle bujarého veselí přišla ještě zbytečnější než dřív, protože do Prahy jezdili Rolling Stones a Frank Zappa. Jenže další…