Co nechci slyšet z úst Otakara Foltýna? Nepleťme si profesionalitu s pokrytectvím
Publikováno: 1.11.2024
KOMENTÁŘ / Víš vůbec, kdo jsem? Nevím, jak často tuto otázku slýcháte v České republice, ale v Rusku se stala mainstreamem. Obvykle ji kladou „slavní“ a „úspěšní“ lidé, aby ponížili kritiky, kteří si dovolili položit jim špatnou otázku, nebo o nich pronést uštěpačnou poznámku. Jsou to ti, kdo mají známosti, peníze a publikum, nejčastěji politici, hvězdy showbyznysu a podnikatelé. V Rusku tento seznam doplňuje policie, která manipuluje se zákony, vyhrožuje vězením, a dokonce i fyzickým a sexuálním násilím. Doufám, že tomu tak v Česku není, můj kontakt s lidmi v uniformě byl minimální a vždy skončil dobrou notou. O ruských policistech se nebudu dále zmiňovat, asi není třeba vysvětlovat, že policie v Rusku je obávanější než zločinci. Jde o jakýsi „syndrom probuzeného boha“, jímž trpí někteří lidé, když se dostanou k moci a penězům. Ujasněme si, že politici mají sloužit lidem, umělci mají lidi povznášet či bavit a novináři mají přinášet informace. Upřímně řečeno, kdyby mi onu otázku položil politik ve svobodné zemi, odpověděla bych: „Poslyš, jsem jedna z těch voliček, díky nimž si ve vládě hřejete zadek.“ Prozradím politikům tohoto typu tajemství: nikdo není povinen vás milovat, anebo si vás vážit jen proto, že jste nyní politici, nejste automaticky naši přátelé, ani nám nejste natolik blízcí, abychom se nad vámi rozplývali a zahrnovali vás lichotkami, například na sociálních sítích. Pokud o nějakém politikovi nebo úředníkovi píšu dobře, neznamená to, že k němu chovám osobní sympatie. Obecně jsou mi všichni politici ukradení, takže ať ode mě nevyžadují respekt, který nemám.