Co potřebuje Evropa? Několik kritických poznámek k českému evropanství
Publikováno: 30.5.2024
ESEJ / „Evropa nám vyrůstá před očima.“ Těmito slovy začínaly v prvních letech 21. století knížky z edice Utváření Evropy, úhledné publikace malého formátu v tmavomodré obálce, které se pěkně četly například ve vlaku, když za okénkem ubíhaly krajinné obzory. Slova z předmluvy, jež byla pro všechny knihy v edici společná, vystihovala náladu doby. „Staré“ země Evropské unie právě zaváděly jako platidlo euro (2002), budoucí členové jako Česká republika netrpělivě stáli na prahu vstupu, k němuž došlo roku 2004. Na počátku 21. století se dost hovořilo o evropském snu. Do jaké míry byl opravdu, a především evropským, je poněkud diskutabilní. Alespoň v českém případě se často jednalo spíše o obecnější sen o svobodě všeho druhu, zvyšující se životní úrovni, ekonomickém dohánění bohatších států, volném cestování. Evropská integrace se nabízela jako prostředek, ale o potřebách Evropy, o jejích zájmech v globalizujícím se světě či o podstatě evropanství se u nás uvažovalo jen málo. To byl a stále je markantní rozdíl zejména oproti velkým evropským státům, Německu, Francii či Itálii. Chybí nám Anglosasové? Rámcem českého uvažování se po pádu železné opony stával daleko spíše angloamerický svět než kontinentální Evropa, ať už v jeho zaoceánské nebo britské podobě. A také podstatnou část společnosti daleko více lákal (i když v reálném ekonomickém životě bylo naše geografické ukotvení ve středu Evropy neúprosné). Dělo se tak za situace, kdy Británie vězela v evropském integračním procesu jen jednou nohou a nechtěla se příliš vázat. Nešlo koneckonců o žádné české specifikum. Upřený pohled, obracený raději na dům za vodou než na sousedův dvorek, byl…