Den české státnosti v reflektorech mnichovského výročí
Publikováno: 2.10.2023
KOMENTÁŘ / V posledních dnech (vlastně skoro týdnech) jsem zažil nejkurióznější státní svátek v mém životě. Jmenuje se „Den české státnosti“. Ti, co se ho na počátku tohoto tisíciletí pokoušeli založit, vlastně obnovit, to určitě mysleli dobře. Neměli však šťastnou ruku s volbou data: co čert nechtěl, padlo to právě na den, kdy byl kdysi podle neověřené legendy zabit přemyslovský kníže Václav. Naštěstí v době, kdy se o svátku rozhodovalo, spousta pamětníků počínaje Milošem Zemanem přes sociální demokraty, komunisty, kteří tenkráte byli ještě v hojném počtu v parlamentu (a nemálo podobných by se tehdy bylo jistě našlo i v ODS) věděla, o co jde (zabitý byl, jak známo, zbabělec a kolaborant), a dokázala v parlamentu zabránit nejhoršímu. Je to tedy Den české státnosti a basta. Kdo chce, může si zmíněného knížete připomínat taky, máme svobodu a demokracii. O co jde doopravdy, připomínala v poslední dny, vlastně týdny, občanům, kteří nejsou docela dobře orientováni, novinářská kanonáda. Celý národ tak ústy svých žurnalistů vzpomenul „mnichovské“ doby, kdy česká státnost (vlastně jedna její varianta) dostala pořádně do kožichu a na pár let vlastně zanikla. Ti, co ji reprezentovali, ji nedokázali ubránit, a ti, co ji jim kdysi darovali, vítězové z Versailles, je nechali v rejži. Nejsem ochoten ohrnovat nad těmi prvními nos – co jim zbývalo! Nicméně ke svému maléru svou neuvážeností sami přispěli. K nadcházejícímu maléru mocně přispěli i vítězové od Versailles. Také jim vlastně nic moc nezbývalo, na válku neměli. A jak se posléze ukázalo, nic do budoucna nezískali ani Hitlerovi triumfátoři z Mnichova: za pár let byla německá země, již jim její…