Den vítězství máme naplno slavit, až když se naučíme stydět i za to, co jsme kdysi provedli sami
Publikováno: 8.5.2024
NÁZOR / V posledních desetiletích a vlastně už i staletích se u nás zavedlo, že když je tu nějaké střetnutí, tak aby si ho vůbec někdo všiml, musí být pokud možno světové. Světové střetnutí musí mít nutně vítěze. Pokud možno aspoň jednoho, ale čím je vítězů víc, tím líp. Mezi četnými vítězi si drží poměrně čestnou pozici naše vlast. Zato poražených musí být co nejmíň, pokud možno jen jeden. Kdyby nebyl ani jeden, bylo by to ještě lepší, nicméně byla by to taky trochu ostuda. Naštěstí je tu většinou (už osmdesát let) po ruce Německo, otloukánek pro všechno. Válkou, která v těchto dnech přitahuje pozornost světa, je ta, které se říká druhá světová. Ta je zatím poslední, která byla uzavřena, i když způsobem ne zcela dostatečným. Dnes se otvírá, nevím už po kolikáté, její výročí. Jako pokaždé se budou kát Němci, jako pokaždé budou držet ústa ti, kteří by se snad taky měli tu a tam zač se kát (jistě, o něco méně, oni nezačali; ale nebuďme troškaři!). Ale asi je to ani nenapadne. Rozdělení účastníků konfliktu hned na jeho počátku bylo lehce nepřehledné. Tak například Rusko (tenkrát si říkalo SSSR) se chvíli poté, co Německo zákeřně přepadlo Polsko, s chutí přidalo k Hitlerovi, aby se s ním podělilo o budoucí kořist. Hitlerovi se moc dělit nechtělo, a proto po chvíli raději naopak zákeřně přepadl Rusko. Západním spojencům ta pomoc přišla z praktických důvodů stejně vhod jako Rusům. Tvrdit, že šlo o spojenectví idejí, by ovšem v obou případech nebylo úplně namístě. Čeští a slovenští komunisté se…