Depersonalizovaná politika a Petr Fiala: takto by měl vypadat příští prezident

<p><img width="640" height="427" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/P2021100609042.jpeg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="ČTK/Deml Ondřej" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/P2021100609042.jpeg 640w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/02/P2021100609042-300x200.jpeg 300w" sizes="(max-width: 640px) 100vw, 640px" /></p>Každý, kdo pamatuje dnes vzpomínané devadesátky, jistě vzpomene, že vstup do politiky byl tehdy ctí, vyvolával masivní souhlas sociální bubliny i fanoušků konkrétní osobnosti, a že politiky se stávali významné osobnosti disentu i undergroundové kultury. Pak přišla pomalá koroze do podoby standardní umolousanosti, a od opoziční smlouvy se poměry v politice personálně a tvořenými normami politické kultury jen zhoršovaly. Vyvrcholením hnusu byla epocha babišismu. Nyní se najednou objevil v Čechách zatím nevídaný jev: Objevil se politik formátu a důvěryhodnosti politiků, jakými byli Havel, Schwarzenberg, či z aktivní politiky předčasně odšedší Kalousek. Nepřišel z mimopolitické scény, ale v politice vyrostl. Prezidentská kandidátka pravicově smýšlejících občanů je najednou, jak mávnutím proutku, jasná. Psychologické diagnózy se přes média dělat nedají, psychologické analýzy společenských potřeb a tužeb ano. Takže jsem se – bez jakýchkoliv osobních vazeb na Petra Fialu, se kterým jsem se osobně nikdy nesetkal – pokusil rozebrat, proč je jeho cesta do ostřelovaného Kyjeva klíčovým činem české politiky posledních let, a proč z Fialy ta cesta činí nejdůvěryhodnějšího kandidáta do blížících se prezidentských voleb. Vyšší princip Mladí čtenáři tu povídku Jana Drdy asi neznají, tak rámcově: Za protektorátu nacisté zastřelí studenta za schvalování atentátu na Heydricha. Za to nacisté vraždili. Profesor gymnázia, kde studoval, to má oznámit třídě. Postaví se na stupínek, podívá se na studenty a řekne: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Riskuje tím prohlášením život, získává jím tvář. Celá třída vstane. Stojí za ním, neudají ho. Toť vše. Profesor riskoval život, aby dal svým studentům jasně najevo, že stát proti zlu je žádoucí a správné. Riskoval život, získal tvář. Stal se pro ty studenty následováním vzorem odvahy. Připomenu z politického odkazu Jiřího Paroubka: „Nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ Svou cestou na Ukrajinu Petr Fiala samozřejmě vystavil riziku svůj život. Pro Putina by to byl hezký úlovek, udělal by dojem na prosté Rusy. Už slyším sibiřské stařenky sledující výhradně první kanál ruské státní televize: „Nás Vladimir zabil premiéry zemí, co chtěli pomoct ukrajinským fašistům, to je ale geroj!“ A i když se podařilo cílenému útoku proti návštěvě premiérů na Ukrajině vyhnout, nikdy nikdo předem, přes sebepřísnější utajení, nemůže v obléhaném městě vyloučit možnost náhodného pádu rakety. Fiala to samozřejmě musel vědět, a není na podobné situace profesně připravený. Ano, voják, který byl na dvou bojových misích, má výdrž proti podobným stresorům jako rakety v popisu práce. Evropští politici od druhé světové války nemuseli nic takového v Evropě dělat. A univerzitní profesoři nemají v popisu práce riskovat život při ostřelování už vůbec. Přesto Petr Fiala upřednostnil onen „vyšší princip mravní“ a na Ukrajinu jel. Jde o mimořádně důležitou, strategicky důležitou věc – Putin ví, že v nejhorším bude muset počítat nejen s ukrajinskou armádou, ale i s armádami (a ekonomickými sankcemi) zemí premiérů, kteří s nasazením života Ukrajinu přijeli podpořit. A pak při ještě horším vývoji i jejich spojenců – tedy NATO. Fiala „promluvil za národ hlasem mravu“, tisíckrát se omlouvám za tu patetičnost. A to z něj udělalo potenciálně nejslibnějšího kandidáta na prezidenta. Je díky té cestě symbolem vlastností, které by od politiků asi všichni normální lidi chtěli, ale kterých se v (nejen české) politici chronicky nedostává. Mladý a silný Dalším, byť velmi povrchním kriteriem jeho nově získaného potenciálu je jeho věk a fyzická i psychická zachovalost. Fiala je vizuálně typem zdravého muže v rozkvětu sil, a vizuálně symbolizuje „tu hezčí“, přesněji sofistikovanější formu síly. Síla Tarzana (či Vémoly) je dobrá v ringu, ve společnosti je lepší ta síla dejme tomu „profesorská“, možná dokonce „právnická“. Síla v saku. Podobně jako je zde nedostatek politiků, kteří by vykonali nějaký srovnatelně statečný čin jako Fiala svou cestou, je zde minimum politiků tohoto typu zvláštního mužného, ale kultivovaného šarmu. Pár jsem jich viděl v byznysu – vzdáleně, nepohybuji se v těch kruzích. V politice u nás byla podobná síla, či přesněji „pevnost,“ nedohledatelná. Pojem síly v politice zosobňoval tou nejburanštější formou Andrej Babiš. To byla síla hrdinů filmu Kurvahošigutntág. Sílu rozumu široko daleko nejlépe personifikuje právě Fiala. A k tomu je obrovskou devizou (omlouvám se dvacetiletým) jeho mládí. Lidský věk se skokově prodloužil, dnes nejobávanější muž planety Putin má sedmdesát. Osmdesátník Klaus, a na devadesát devět zchátralý Zeman, Babiš před sedmdesátkou. Fialovi je padesát osm let. Má před sebou teoretických patnáct dvacet let produktivního života. A vypadá zdravě a decentně. Jistě by při politických preferencích neměl hrát roli vzhled, a mnohem jistěji, že právě vzhled v té politické úspěšnosti hraje roli klíčovou. Potřeba identifikačního modelu Když si pohovoříte i s čtyřicetkrát soudně trestaným zlodějem, opijete ho do upřímnosti, tak po hodině výkladů „ty máš, nepotřebuješ, já potřebuju, a nemám“ nakonec přizná, že ví, že dělá něco špatného, když krade. Základy morálky jsou totiž vrozené, jde o zvnitřnělá základní pravidla chování nutná k tomu, aby tlupa – jednotkou vývoje našeho druhu byla tlupa, ne jedinec – mohla fungovat. A tak je třeba u šimpanzů velmi silně vyvinutý cit pro spravedlivé dělení společně ulovené kořisti. Takže všichni, včetně Babiše, víme, že krást se nemá. A všichni – včetně Babišových voličů – také vědí, že když kradou ti nahoře, proč by nekradli oni. Málokdo si navíc přizná, že všichni – včetně autora tohoto textu, v jeho předdůchodovém věku – potřebujeme identifikační modely a symboly, se kterými se můžeme identifikovat a na které můžeme být hrdí. Po léta babišismu nikdo takový v politice nebyl vidět, a snad i část Babišových voličů jej volila proto, že ten alespoň dobře šidil. Když však je v politice „pozitivní varianta“ možná, existuje politik, se kterým je možné se identifikovat v rámci univerzálních pravidel soužití – jak jako hlubinně orientovaný psycholog věřím – budou spíš volit jeho. Takže jsem hluboce přesvědčen, že pokud bude Petr Fiala ve volbách na prezidenta kandidovat, tak nejenže vyhraje, ale dokonce už možná v prvním kole. Nemůžu ale samozřejmě vyloučit, že by něco takového mohla být jeho největší politická chyba, jakou by teď mohl udělat. Možná by to bylo jako vylézt na skříň a odkopnout si židličku, a možná by věc šla vyřešit tím, že by se (jiný) prezident moc neprojevoval, a zemi by Fiala reprezentoval jako premiér, symbolem státu by se stala tato funkce namísto prezidentské. Ale potřeba "stát reprezentující skutečné osobnosti" v čele toho státu považuji za jeden z klíčových momentů skutečně funkční země. Nejen té naší.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #babišimus #Petr Fiala #prezident republiky

Publikováno: 23.3.2022

Každý, kdo pamatuje dnes vzpomínané devadesátky, jistě vzpomene, že vstup do politiky byl tehdy ctí, vyvolával masivní souhlas sociální bubliny i fanoušků konkrétní osobnosti, a že politiky se stávali významné osobnosti disentu i undergroundové kultury. Pak přišla pomalá koroze do podoby standardní umolousanosti, a od opoziční smlouvy se poměry v politice personálně a tvořenými normami politické kultury jen zhoršovaly. Vyvrcholením hnusu byla epocha babišismu. Nyní se najednou objevil v Čechách zatím nevídaný jev: Objevil se politik formátu a důvěryhodnosti politiků, jakými byli Havel, Schwarzenberg, či z aktivní politiky předčasně odšedší Kalousek. Nepřišel z mimopolitické scény, ale v politice vyrostl. Prezidentská kandidátka pravicově smýšlejících občanů je najednou, jak mávnutím proutku, jasná. Psychologické diagnózy se přes média dělat nedají, psychologické analýzy společenských potřeb a tužeb ano. Takže jsem se – bez jakýchkoliv osobních vazeb na Petra Fialu, se kterým jsem se osobně nikdy nesetkal – pokusil rozebrat, proč je jeho cesta do ostřelovaného Kyjeva klíčovým činem české politiky posledních let, a proč z Fialy ta cesta činí nejdůvěryhodnějšího kandidáta do blížících se prezidentských voleb. Vyšší princip Mladí čtenáři tu povídku Jana Drdy asi neznají, tak rámcově: Za protektorátu nacisté zastřelí studenta za schvalování atentátu na Heydricha. Za to nacisté vraždili. Profesor gymnázia, kde studoval, to má oznámit třídě. Postaví se na stupínek, podívá se na studenty a řekne: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Riskuje tím prohlášením život, získává jím tvář. Celá třída vstane. Stojí za ním, neudají ho. Toť vše. Profesor riskoval život, aby dal svým studentům jasně najevo, že stát proti zlu je žádoucí a správné. Riskoval život, získal tvář. Stal se pro ty studenty následováním vzorem odvahy. Připomenu z politického odkazu Jiřího Paroubka: „Nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ Svou cestou na Ukrajinu Petr Fiala samozřejmě vystavil riziku svůj život. Pro Putina by to byl hezký úlovek, udělal by dojem na prosté Rusy. Už slyším sibiřské stařenky sledující výhradně první kanál ruské státní televize: „Nás Vladimir zabil premiéry zemí, co chtěli pomoct ukrajinským fašistům, to je ale geroj!“ A i když se podařilo cílenému útoku proti návštěvě premiérů na Ukrajině vyhnout, nikdy nikdo předem, přes sebepřísnější utajení, nemůže v obléhaném městě vyloučit možnost náhodného pádu rakety. Fiala to samozřejmě musel vědět, a není na podobné situace profesně připravený. Ano, voják, který byl na dvou bojových misích, má výdrž proti podobným stresorům jako rakety v popisu práce. Evropští politici od druhé světové války nemuseli nic takového v Evropě dělat. A univerzitní profesoři nemají v popisu práce riskovat život při ostřelování už vůbec. Přesto Petr Fiala upřednostnil onen „vyšší princip mravní“ a na Ukrajinu jel. Jde o mimořádně důležitou, strategicky důležitou věc – Putin ví, že v nejhorším bude muset počítat nejen s ukrajinskou armádou, ale i s armádami (a ekonomickými sankcemi) zemí premiérů, kteří s nasazením života Ukrajinu přijeli podpořit. A pak při ještě horším vývoji i jejich spojenců – tedy NATO. Fiala „promluvil za národ hlasem mravu“, tisíckrát se omlouvám za tu patetičnost. A to z něj udělalo potenciálně nejslibnějšího kandidáta na prezidenta. Je díky té cestě symbolem vlastností, které by od politiků asi všichni normální lidi chtěli, ale kterých se v (nejen české) politici chronicky nedostává. Mladý a silný Dalším, byť velmi povrchním kriteriem jeho nově získaného potenciálu je jeho věk a fyzická i psychická zachovalost. Fiala je vizuálně typem zdravého muže v rozkvětu sil, a vizuálně symbolizuje „tu hezčí“, přesněji sofistikovanější formu síly. Síla Tarzana (či Vémoly) je dobrá v ringu, ve společnosti je lepší ta síla dejme tomu „profesorská“, možná dokonce „právnická“. Síla v saku. Podobně jako je zde nedostatek politiků, kteří by vykonali nějaký srovnatelně statečný čin jako Fiala svou cestou, je zde minimum politiků tohoto typu zvláštního mužného, ale kultivovaného šarmu. Pár jsem jich viděl v byznysu – vzdáleně, nepohybuji se v těch kruzích. V politice u nás byla podobná síla, či přesněji „pevnost,“ nedohledatelná. Pojem síly v politice zosobňoval tou nejburanštější formou Andrej Babiš. To byla síla hrdinů filmu Kurvahošigutntág. Sílu rozumu široko daleko nejlépe personifikuje právě Fiala. A k tomu je obrovskou devizou (omlouvám se dvacetiletým) jeho mládí. Lidský věk se skokově prodloužil, dnes nejobávanější muž planety Putin má sedmdesát. Osmdesátník Klaus, a na devadesát devět zchátralý Zeman, Babiš před sedmdesátkou. Fialovi je padesát osm let. Má před sebou teoretických patnáct dvacet let produktivního života. A vypadá zdravě a decentně. Jistě by při politických preferencích neměl hrát roli vzhled, a mnohem jistěji, že právě vzhled v té politické úspěšnosti hraje roli klíčovou. Potřeba identifikačního modelu Když si pohovoříte i s čtyřicetkrát soudně trestaným zlodějem, opijete ho do upřímnosti, tak po hodině výkladů „ty máš, nepotřebuješ, já potřebuju, a nemám“ nakonec přizná, že ví, že dělá něco špatného, když krade. Základy morálky jsou totiž vrozené, jde o zvnitřnělá základní pravidla chování nutná k tomu, aby tlupa – jednotkou vývoje našeho druhu byla tlupa, ne jedinec – mohla fungovat. A tak je třeba u šimpanzů velmi silně vyvinutý cit pro spravedlivé dělení společně ulovené kořisti. Takže všichni, včetně Babiše, víme, že krást se nemá. A všichni – včetně Babišových voličů – také vědí, že když kradou ti nahoře, proč by nekradli oni. Málokdo si navíc přizná, že všichni – včetně autora tohoto textu, v jeho předdůchodovém věku – potřebujeme identifikační modely a symboly, se kterými se můžeme identifikovat a na které můžeme být hrdí. Po léta babišismu nikdo takový v politice nebyl vidět, a snad i část Babišových voličů jej volila proto, že ten alespoň dobře šidil. Když však je v politice „pozitivní varianta“ možná, existuje politik, se kterým je možné se identifikovat v rámci univerzálních pravidel soužití – jak jako hlubinně orientovaný psycholog věřím – budou spíš volit jeho. Takže jsem hluboce přesvědčen, že pokud bude Petr Fiala ve volbách na prezidenta kandidovat, tak nejenže vyhraje, ale dokonce už možná v prvním kole. Nemůžu ale samozřejmě vyloučit, že by něco takového mohla být jeho největší politická chyba, jakou by teď mohl udělat. Možná by to bylo jako vylézt na skříň a odkopnout si židličku, a možná by věc šla vyřešit tím, že by se (jiný) prezident moc neprojevoval, a zemi by Fiala reprezentoval jako premiér, symbolem státu by se stala tato funkce namísto prezidentské. Ale potřeba "stát reprezentující skutečné osobnosti" v čele toho státu považuji za jeden z klíčových momentů skutečně funkční země. Nejen té naší.