Devatenáct let české evropské politiky – nevyzrálost s náběhem na pokračování
Publikováno: 2.6.2023
KOMENTÁŘ / Devatenáct let, které v půli letošního jara uplynuly od vstupu České republiky do EU, není sice žádným bilančním mezníkem, ale může být důvodem k zamyšlení se nad stavem tuzemské evropské politiky. Poslední „náctý“ rok se totiž již týká období, od nějž se dá čekat určitá vyzrálost a stabilita. Česká „Evropa“ ji ale dosud nemá ani ve věcné, ani institucionální rovině. Obě dimenze jsou přitom pro čitelnost, a tedy také pro reputaci Česka v EU, velmi důležité. Začněme věcnou stránkou politiky, tedy hlavními obsahovými směry a pilíři naší evropské cesty, které si prošly mnoha turbulencemi. Jistě, je zcela legitimní a žádoucí, že každá politická garnitura přizpůsobuje svoji politiku preferované ideologii, ale v případě naší evropské politiky bylo takových změn příliš a byly v mnoha případech velmi radikální. V prvním období po vstupu (tento přístup ale fakticky nastal už v posledních předvstupních letech) utvářela českou evropskou politiku myšlenka rychlé a bezproblémové modernizace jako hlavního zdroje legitimity českého členství v EU. Česká republika se tak díky čerpání a implementaci kohezních fondů EU měla rychle přiblížit bohatším zemím. Souvisejícím prvkem bylo nekritické a povrchní přijímání všeho, co tehdejší mainstream EU stvořil a prosazoval – od reforem primárního práva až po politiky typu rychlá měnová integrace EU. Po roce 2006, v souvislosti s nástupem vlád, které vedla ODS, byl modernizační narativ vytlačen ideou poučování – řadu věcí víme lépe než EU a evropskou integraci je tudíž podle nich potřeba reformovat. Ovšem kabinety s velkým vlivem ODS se v této etapě nedokázaly dostat dále než k negaci a poukazování na to, co Česko…