Distribuce elektřiny i plynu v transformační době vyžaduje obrovské investice. Hlavolam, jak je ufinancovat, není dořešený
Publikováno: 10.10.2024
KOMENTÁŘ / Distribuční sítě na elektřinu a plyn jsou za normálních okolností docela nenápadnou částí energetiky. Mluví se o nich jen v době vichřic či povodní. Na jejich bedrech však leží propojení dvou světů, které prochází největší proměnou za poslední desetiletí – na jedné straně nových výrobních zdrojů jako jsou FVE či větrné elektrárny na straně druhé nové technologie u jednotlivých spotřebitelů jako jsou tepelná čerpadla či obloukové pece. Česká energetika tedy v současnosti nutně prochází transformačním procesem, který klade obrovské nároky na dostavbu a proměnu distribuce elektřiny a plynu, přičemž je s tímto procesem spojeno mnoho úskalí. Do roku 2030 skončí v Česku těžba uhlí a musí dojít k přestavbě celé výrobní základny. Výrazně se promění také spotřebitelská základna, takže je rovněž potřeba přebudovat síť. Právě to je úkolem distribučních společností. Ty se však mohou ocitnout v patové situaci vzhledem k nerovnováze mezi náklady a možnostmi jejich financování. Na proměnu výrobních zdrojů elektřiny vyhradil stát v modernizačním fondu stovky miliard korun, další peníze nabízí díky Národnímu programu obnovy, z programu Nová zelená úsporám či z operačního programu OPTAK. Všechny nové výrobní zdroje pak přinášejí nutnost investic pro distribuční společnosti. Důležité je upřesnit si, jak distributoři vybírají na své investice. Regulátor, tedy Energetický regulační úřad (ERÚ), reguluje ceny a výnosy ze služeb společnosti. Pokud jde o strukturu peněz, jež jí uznává ERÚ, jedná se v zásadě o dva balíky. Jeden tvoří provozní náklady (pobočky, udržování sítě, call centra a tak dále) a druhá půlka je na investice. Na ty se však nedávají peníze v logice toho, „kolik potřebujete nainvestovat, tolik vám…