Do kin dorazila poklona Nicholasi Wintonovi. Režisér se vědomě vzdal jakéhokoli vypravěčského kouzlení
Publikováno: 2.2.2024
RECENZE / Že Nicholas Winton, zdánlivě nenápadný človíček zaměstnaný v bance, zachránil 669 převážně židovských dětí, když v předvečer druhé světové války vyjednal jejich převoz z Československa (respektive Protektorátu Čechy a Morava) do Anglie, vyšlo najevo až bezmála půlstoletí po výbuchu tohoto ničivého konfliktu. Ani samy děti zpravidla netušily, kdo jim vlastně pomohl. Teprve když téměř osmdesátiletý Winton uvažoval, kam by měl odevzdat obsáhlý rukopisný svazek s fotografiemi, novinovými výstřižky a pečlivě vedenými seznamy odvezených a poté zdárně umístěných dětí, vyšly najevo jeho zapomenuté zásluhy. Nicholas Winton, jenž zemřel v roce 2015 ve věku 106 let, se i ve stáří věnoval humanitární pomoci (a vyslechl si přitom i stížnosti na svůj prý morbidní humor), se stal protagonistou řady zahraničních i českých výpovědí. Například z amerického dokumentu Do cizí náruče (2001) jsme se dověděli, že záchranu ohrožených dětí z Německa, Rakouska i Československa organizovali i další obětaví nadšenci, že Anglie patřila k řídkým výjimkám, která se k přesunu dětí stavěla víceméně vstřícně (další země včetně USA takovou pomoc odmítly s tím, že děti nemají být odtrhávány od rodičů!), že ani pobyt v náhradních rodinách nebyl pokaždé ideální, že byly třeba zneužívány jako bezplatná pracovní síla. Nebylo výjimečné, že si rodiny stanovovaly jako podmínku pohlaví, věk nebo barvu vlasů, takže docházelo k rozdělování sourozenců. V českém kontextu je třeba upozornit na dva počiny Mateje Mináče – jednak na dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002), jednak hraný snímek Všichni moji blízcí (1999), kde však Wintonova mise tvoří pouze pozadí, protože samotný příběh se zabývá dilematy rodičů, zda mají své děti poslat na neznámo jak dlouho…