Do kin přichází Zóna zájmu. Idyla manželů Hössových v domku, za jehož plotem stoupá dým ze spalovacích pecí
Publikováno: 15.2.2024
RECENZE / Úplně na počátku budeme zírat za zatmělou plochu promítacího plátna a teprve poté si vychutnáme rodinný piknik v prosluněné přírodě, i když snímaný jakoby nezúčastněně a z pozice vzdálenějšího pozorovatele. Sotva z něho vyčteme, kde se příběh odehrává a jaké jsou postavy, jejichž hemžení sledujeme. Zato si povšimneme nápadně ztěžklé dikce vyprávění, provázeného jen skřípavým hudebním doprovodem (a Mica Leviová směřuje k tónům stále kvílivějším a uchu nelibým). Ponurá barevnost, která vnáší chlad i do slunečního svitu, jenž ovlivňuje zpodobnění zarostlé krajiny a později také pestrobarevné květinové i zeleninové záhony, bělost stěn i oděvu, napovídá, že diváka nečekají žádné příjemně osvěžující okamžiky. Tak začíná nyní v kinech uváděný film ZÓNA ZÁJMU, natočený v produkci USA, Anglie a Polska, jehož protagonisty jsou manželé Hössovi a jejich láskyplně vychovávané děti. Spatříme navenek středostavovskou rodinku bydlící v honosné vile obklopené zahradou i bazénem, která prožívá běžné starosti i radosti všedního dne, ovinuta vzájemným porozuměním a láskou. Největším zádrhelem, který paní domu (a tím pádem i vyprávěný příběh) řeší, je hrozba dalšího manželova pracovního přeložení a odchodu celé rodiny jinam – když přitom si tento „ráj za zemi“ tak starostlivě vybudovala a zvykla si na něj. Jenže pozvolna – aniž by o tom muselo padnout jediné vysvětlující slovo - vychází najevo, že onen domek snů stojí v těsné blízkosti nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim, odděleného pouhou zdí, a hrdinčin starostlivý manžel v něm pracuje jako velitel. Režisér Jonathan Glazer se pokusil postihnout, jak přítomnost zla se může proměnit v pouhou banalitu, kterou už ani nevnímáme. Proto také spokojeně a šťastně žijící rodinka vůbec…