Dokud máme pohraničí, republiku nám nezničí. Mobilizace ukázala touhu národa se bránit
Publikováno: 23.9.2023
HISTORIE / „Prosíme posluchače, aby setrvali u přijímače,“ žádá hlas z rozhlasu po celém Československu. Je po desáté hodině večerní 23. září 1938 a lidé ve svých domovech s napětím očekávají, co se bude dít. „Občané! Prezident republiky nařídil podle paragrafu dvacet tři branného zákona mobilizaci československé branné moci,“ ozve se po chvíli. Konečně! Té noci mnoho z nich nejde vůbec spát. Ozbrojeného konfliktu se sice obávají, ale touha bránit svou zem proti štvavému nepříteli je silnější. Dlouhé týdny a měsíce se Československo v roce 1938 zmítalo v nejistotě a strachu, oblast pohraničí navíc čelila teroru ze strany sudetských Němců pod vedením Konrada Henleina. Československá vláda se ocitla pod obrovským tlakem. Na jedné straně Německo neustále stupňovalo své požadavky, na straně druhé ji spojenecké mocnosti, Velká Británie a Francie, nutily k jejich přijetí. Legionářský Jan Žižka Německý vůdce Adolf Hitler na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberlainem 19. září rázně vznesl svůj požadavek – všechna území s nadpolovičním zastoupením Němců musejí přejít do rukou Německa. Velká Británie i Francie věřily, že Hitler se s odstoupením pohraničí ve prospěch své Říše spokojí. Vyzvaly proto Československo, aby souhlasilo. Vláda v čele s Milanem Hodžou nejprve odmítla, avšak pod tlakem velmocí nakonec o dva dny později diktátorův požadavek přijala. Ne tak ale obyvatelé Československa. „Dokud máme pohraničí, republiku nám nezničí!“ křičeli lidé i jejich transparenty na masových demonstracích, které propukly napříč celou zemí. „Neustoupíme, pryč s vládou!“ volal po změně ve vedení státu nejpočetnější shromážděný dav před pražským Rudolfinem, tehdejším sídlem parlamentu.