Dotační baroni přicházejí. Podivný start-up na elektroauta v Bulharsku budí pochyby
Vyrábět na Balkáně auta, která jsou drahá i pro Němce, nevypadá na udržitelný obchodní model. Cizí peníze však mohou zamíchat kartami.
Publikováno: 29.7.2021
Kdo by dnes nepodpořil výrobu elektromobilů? Ještě k tomu v zemích, které nemají průmyslovou tradici a kde slova o moderních technologiích či přidané hodnotě znějí ještě fantastičtěji než u nás v roce 1991.
Právě to se nyní odehrává v bulharské Loveči. Ministr hospodářství Kiril Petkov přislíbil, že stavbu závodu na elektroauta podpoří 34 miliony eur (870 milionů Kč). Není to velká částka a také to není velká továrna. Plánovaná kapacita dosahuje 30 000 vozů ročně. To vyrobí Škoda v Česku za dva týdny.
Příjemcem peněz je firma Next e.Go Mobile vlastněná nadnárodní společností ND Group registrovanou v Nizozemí, která je personálně propojená s infrastrukturní společností Ekolog International.
Tu v 90. letech založili podnikatelé z Makedonie, dodávající služby a technickou podporu jednotkám KFOR. Firma postupně pronikla do správy nemovitostí, stavebnictví, zásobování i energetiky. Dnes má centrálu v Dubaji a pobočky ve 34 zemích světa, nicméně s výrobou automobilů neměla nikdy nic společného.
Spojovacím můstkem je zkrachovalý projekt elektrické dodávky Street Scooter, kterou používala a svého času dokonce vyráběla německá pošta. Vůz byl původně navržen na univerzitě v Cáchách pod vedením profesora Güntera Schuha. A právě on se po zdánlivě úspěšném prodeji projektu Deutsche Post vrhl do dalšího dobrodružství.
V roce 2015 založil firmu e.Go a o dva roky později na veletrhu CeBIT v Hannoveru představil prototyp malého městského autíčka e-Go Life. Na délku měřilo jen 3,3 metru, tedy ještě o dvacet čísel méně než Škoda Citigo, baterie v podlaze stačila podle typu na dojezd 140 až 170 kilometrů.
V květnu 2019 se v Cáchách rozběhla výroba kalkulovaná na 10 000 až 30 000 vozů ročně. První rok jich však zákazníci odebrali jen pět set. A nikoli jen proto, že jim tehdy německá vláda na nákup přispívala "pouhými" dvěma tisíci eur. Stísněná nákupní taška nevalným dojezdem stála bez dotací 21 900 eur, tedy 560 000 Kč. Za podobné peníze jste si mohli koupit prostornější elektrický Volkswagen e-Up, který dojel o 100 kilometrů dál.
Od reality odtržený profesor totiž přehlédl dvě drobnosti - že bateriový pohon je právě v maličkém autě nejméně rentabilní a také že součástky se dostanou na konkurenceschopné ceny teprve ve statisícových sériích. Tyto danosti nepřevážila ani minimalistická plastová karoserie, natož když ji nesl drahý hliníkový rám.
Zvolená koncepce by směřovala k průšvihu i za normálních podmínek, tady navíc udeřil Covid. Továrna v Cáchách se zavřela, dluhy a náklady zůstaly. V dubnu 2020 firma požádala o ochranu před věřiteli, v září do ní vstoupil zmíněný holding s balkánskými kořeny a Günter Schuh odstoupil z vedení.
Již po třech měsících firma přejmenovaná z e.Go na Next e.Go Mobile oznámila dohodu s řeckou státní rozvojovou agenturou, že tam během dvou let vybuduje závod na malé elektromobily. Půjde o klon továrny v Cáchách se stejnou kapacitou do 30 000 vozů ročně.
Nyní následuje stejný projekt v Bulharsku. Mimochodem ve městě Loveč před deseti lety zahájila montáž svých malých vozů velká čínská automobilka Great Wall. Kompletovala je z dovezených dílů se záměrem rozvinout obchod i do Srbska a jižní Itálie. Po pěti letech skončila, neboť ani benzinová vozidla za tři sta tisíc korun nebyla v chudém kraji konkurenceschopná.
Na ekonomické rozvaze modelu e.Go Life se mezitím nic nezměnilo, jen v houstnoucí konkurenci vypadá ještě neudržitelněji. Takový Opel Corsa-e od 759 900 Kč je o třetinu dražší, ale opravdu pobere čtyři lidi i s pár zavazadly a ujede tři sta kilometrů.
Měřeno příjmem balkánských venkovanů je samozřejmě i třetinový rozdíl obrovský. To ale neznamená, že by se postavili do fronty na miniaturní elektromobil, který je nesmyslně drahý i pro Němce.
Naopak budou co nejdéle udržovat dvacetileté Fiaty Panda a skútry Piaggio. Až dojezdí, přijde na řadu velkosériová a tudíž levnější Dacia Spring. Anebo něco ještě dostupnějšího - třeba i bez airbagů, s olověnými bateriemi a kratším dojezdem.
Co se potom stane s továrnou bez objednávek? Rozprodá vybavení v dražbě, jak to třeba u evropských projektů v jižní Itálii chodilo už v osmdesátých letech? A vzpomenou si pak místní lidé na ministra Petkova, který na to z jejich kapes přihrál 870 milionů korun?