Drahá maminko, budu odsouzen k smrti. Rumburská vzpoura přivedla vojáky před popravčí četu
Publikováno: 23.5.2024
HISTORIE / „Pozdravujte všechny mé drahé!“ zvolá Stanko Vodička co nejklidnějším hlasem. Je mu pouhých třiadvacet let, a přesto stojí dnes zde, na popravišti za rumburským hřbitovem. Oči si nechce nechat zavázat. Teprve když ho upozorní, že se tím zbaví pohledu na své vrahy, svolí se slovy: „Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal!“ „Kde domov můj,“ linula se v květnu roku 1915 ulicemi severočeského Rumburku slova budoucí české hymny. Do převážně německy osídleného města byl v těch dnech přeložen plzeňský 7. zeměbranecký pluk, na sklonku války přejmenován na 7. střelecký pluk. Polní pluk tohoto útvaru působil na frontě, zatímco v Rumburku a jeho okolí se usídlil „ersatzbatalion“, tedy náhradní prapor, který připravoval nováčky, nově povolané záložáky a rekonvalescenty po zranění pro frontové nasazení. Smrduté slamníky a shnilé zelí I sem, do poklidného a od fronty vzdáleného Rumburku, doléhaly stále citelněji otřesy strašlivé války, jejíž vytoužený konec stále nepřicházel. Na začátku roku 1918 a během jara opanovaly vyčerpanou zemi hladové bouře, nespokojenost civilního obyvatelstva i vojáků vrcholila. „U III. setniny byly všechny místnosti veliké školy přecpány, lidé spali i na chodbách na slamnících špinavých a smrdutých,“ vzpomínal plzeňský středoškolák František Leitl, tehdy důstojnický aspirant se statutem jednoročního dobrovolníka. „Neustále chodily jen bedny pověstné sušené zeleniny. To snad byla sušená kravská řepa nadrobno rozřezaná nebo cosi podobného. Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to nyní neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na 8 dílů jednu veku. Pro změnu bylo někdy rozdáváno shnilé zelí, který každý rovnou nosil…