Důsledky zpackaných Vrbětic: Zahráváme si s důvěrou spojenců, Rusové musí platit

<p><img width="640" height="452" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/05/Vladimir_Putin_Amur_tiger_August_2008-1.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Úřad vlády RF (wikimedia commons)" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/05/Vladimir_Putin_Amur_tiger_August_2008-1.jpg 640w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/05/Vladimir_Putin_Amur_tiger_August_2008-1-300x212.jpg 300w" sizes="(max-width: 640px) 100vw, 640px" /></p><strong>Žádný oběd není zadarmo, zní klasické rčení. Zdarma není ani naše zpackané odhalení ruského útoku ve Vrběticích. Tak, jak jsme to svým pokusem o zametení pod stůl nechali Kremlu lacino projít, tak se tento neúspěch začíná projevovat ve svých důsledcích.</strong> Začněme od základního, a to jsou důsledky včasného neinformování našich spojenců v NATO a partnerů v EU, což kritizoval jak britský premiér, tak německá kancléřka. Londýn zatáhl za záchranou brzdu a zřejmě neumožnil české vládě věc ututlat nebo s Kremlem zobchodovat. Německo se kriticky vyslovilo na jednání EU. Nespokojenost s naším selháním se ale stále zřetelněji projevuje v kuloárních komunikacích a informacích, a to i v určení příčin. Výroky typu „dokud bude v úřadu Zeman, nemůžete počítat s nějakou senzitivní i politickou spoluprací“ jsou nebývalé, za Havla zcela nepředstavitelné. EU i NATO zkoprněly Zmíněný výrok dokumentuje míru a hloubku poškození naší pozice a důvěryhodnosti. Teze, kterou dlouho naši diplomaté používali – „Neposlouchejte, co říkáme, sledujte, co děláme!“ – Vrběticemi utrpěla zásadní zpochybnění, vyvolala nedůvěru, že neuděláme to, co hloupě a exhibicionisticky z Hradu říkáme. A to je samozřejmě vážný problém. Důsledkem překvapení či zaskočení spojenců naším manévrováním v zásadní otázce obrany a národní bezpečnosti je, že jsme nedostali potřebnou robustní podporu a zůstali v konfrontaci s Ruskem osamělí, snad jen s podporou několika zemí Ruskem srovnatelně ohrožovaných. Celek EU i NATO zkoprněl nad naším nepředvídatelným a nekonzultovaným chováním. Proto jsme zatím od Ruska nedosáhli nic, vyjma vzájemných diplomatických záseků do velikosti ambasád, a spíše našeho kamuflážního vysazení na piedestal oficiálního nepřítele Kremlu. Ale aspoň tuto hru je třeba dotáhnout až k „přejednání“ nebo zrušení bilaterální majetkové smlouvy, která ukončí privilegovaný majetkový status ruské ambasády v Praze. To, že nám Kreml napřed vyhodil do povětří Vrbětice, a teď se nám jeho média smějí za to, že nemáme personál na obsluhu Českého domu v Moskvě, by mělo být posledním imperativem k likvidaci majetkových nadstandardů. Zdůrazňuji slovo k likvidaci, tedy nikoli k jejich zašmelení. Zatím stále váháme s vyčíslením škody, jakkoli Moskva indikuje některými kuriózními výroky, že toto vyčíslení neodvratně očekává a obává se ho zejména vnitropoliticky. Vjačeslav Volodin, šéf ruské dolní parlamentní komory, na naši adresu a adresu dalších postkomunistických států pronesl evidentně vnitropoliticky mířený vysvětlující a zkreslující výrok, z něhož je patrná nervozita, že svůj nárok vzneseme a Miloš Zeman už tomu prostě nedokáže zabránit. Citováno podle Aktuálně.cz: „Když tyto státy patřily mezi země socialistického tábora, zvykly si žít na účet druhých. Zvyk přetrval. Nestalo by se tak, kdyby u nich byla svrchovanost a nezávislost nikoliv slovní, ale skutečná.“ A dále: „Ano, Rusko vám není dlužno, ale vy (jste dlužni) Rusku. Buďte vděčni: občané Ruské federace nepožadovali od vás to, co vám dávali a sami si odtrhovali od úst.“ Přesně vyčíslit odškodné Nejde samozřejmě o to, abychom se s Kremlem handrkovali o cenách odvezeného uranu, zplundrovaného životního prostředí, zničených životů generací apod., ale měli bychom si všimnout, jak má Kreml potřebu obhajovat se před vlastním veřejným míněním tím, že naše nároky neplynou z teroristické akce ve Vrběticích, ale z naší dlouhodobé potřeby nechat se od někoho, například Ruska živit. A nechme stranou, že dnes jen země V4 mají bezmála větší exportní sílu než celé Rusko a že naše délka dožití se na rozdíl od Ruska prodloužila o celou dekádu. Z Ruska také v poslední dekádě odešlo žít do Evropy několik milionů lidí a odliv pokračuje. Je čas dát odškodnění na stůl konkrétně vyčíslené a požadovat je po Rusku jako náhradu škody otevřeně, s podporou spojenců a mezinárodních organizací a veřejně tak, aby to každý ruský občan mohl a musel vnímat. Vyčíslení škody má nejen finanční, ale zřetelně i politický dopad, který si v zájmu své bezpečnosti nemůžeme dovolit ignorovat. Pokud to současná vláda neudělá, je třeba aby v této agendě voliči cílevědomě podpořili vládu nastupující, protože nechat si škodit nepřátelskými vojenskými útoky, a ještě ze sebe nechat dělat pitomce ruskými ústavními činiteli, to by si žádný suverénní stát neměl dovolit. Natož stát s naší historickou zkušeností. Nevím, zda je to panu premiérovi srozumitelné, ale je to úkol pro ministryni financí a ministryni spravedlnosti. Je též nutné znovu si zavolat ruského velvyslance s otázkou, zda výše citovaný výrok pana Volodina opravdu znamená, že Rusko odpovědnost za útok a útokem zaviněné škody uznává, a jen se domnívá, že by se nemělo nic platit, protože v ruské perspektivě jsme si kvit. Vážnější je, že celková pozice a vztahy s Ruskem se extrémně rychle horší, a to nejen pro nás, ale také v důsledku naší dvojakosti ve vztahu k ruským excesům. Ruská ruka je čitelná a v katastrofálním běloruském vývoji stále viditelnější. Věznění odpůrců režimu, podezřelá úmrtí ve vězení, demonstrativní až palachovský pokus o sebevraždu u soudu, únosy civilních dopravních letadel s nepohodlnými odpůrci. Nebyli jsme to náhodou také my, kdo spolu s Orbánem brzdil tvrdší reakci EU na obranu Ukrajiny nebo vůči Lukašenkovi? Také politické i „dotační“ sepětí Andreje Babiše s Viktorem Orbánem nás začíná velmi nepříjemně dohánět a činit nedůvěryhodnými. Je opravdu smyslem věci „hungarizovat“ českou unijní politiku? Je třeba ocenit z celé vlády alespoň ministra školství Roberta Plagu za to, že neváhal podepsat výzvu evropskému „ministrovi zahraničí“ Borellovi ve prospěch vězněných běloruských školáků; protože až tak daleko to zašlo, že se zavírají a ve vězení mučí a mlátí školní děti. Z obecnějšího pohledu jsme v situaci, kdy potřebujeme přednostně obnovovat (!) důvěru našich spojenců v naši vůli bránit svou suverenitu, demokratické a právní poměry, a to nedvojsmyslně, bez vnitropolitických kompromisů. To je totiž základ naší bezpečnosti – důvěra v naše vlastní právní poměry a spojeneckou vůli. Otevřeně kolaborující voliči Můžeme jasně vidět, jak malou váhu máme my sami bez podpory spojenců. Nekoledujme si o další testy ze strany Ruska. Nemuseli bychom je vnitropoliticky ustát, jakkoli můžeme být, z hlediska bezpečnostních složek, nadále považováni za relativně „zdravé“. Ale tím rozhodujícím (a tím, kdo bezpečnostní složky kontroluje) je politická reprezentace. Důvěryhodnost bezpečnostních složek může snadno pominout; ostatně tlaky na výměnu ředitele kontrarozvědky, nejvyššího státního zástupce i dalších vysokých úředníků například v zahraniční službě svědčí o čemsi spojence zneklidňujícím. Toto jsou agendy, o kterých se bude v podzimních volbách rozhodovat, a je nezbytné, aby se obě opoziční koalice postavily k těmto vážným geopolitickým výzvám čelem a lépe než například k pandemii. Jde a půjde o hodně. Prorůstání rakoviny smířlivosti k nepřátelským vojenským, dezinformačním a politickým operacím na našem území totiž může metastázovat a zasáhnout klíčové komponenty bezpečnosti a obrany. S tím bychom si neměli zahrávat. Proti tomu se musíme bránit. Dost na tom, že složky otevřeně kolaborující s nepřítelem dnes mají podporu pětiny voličů. Nezažili jsme to již někdy? Nemůžeme věcem nechat volný průběh, vláda je zřetelně nemá pod kontrolou a opozice ji k tomu nedokáže donutit. Nicméně, změna zaručena není a nezaměňujme volební preference s výsledky voleb. Mohli bychom být zle zaskočeni. PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením. Text vyšel 3. 6. 2021 na zpravodajském webu <a href="https://hlidacipes.org/ivan-gabal-dusledky-zpackanych-vrbetic-zahravame-si-s-duverou-spojencu-rusove-musi-platit/">Hlídací pes</a>, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Česko #EU #hybridní válka #NATO #obranyschopnost #Rusko #Vrbětice

Publikováno: 4.6.2021

Žádný oběd není zadarmo, zní klasické rčení. Zdarma není ani naše zpackané odhalení ruského útoku ve Vrběticích. Tak, jak jsme to svým pokusem o zametení pod stůl nechali Kremlu lacino projít, tak se tento neúspěch začíná projevovat ve svých důsledcích. Začněme od základního, a to jsou důsledky včasného neinformování našich spojenců v NATO a partnerů v EU, což kritizoval jak britský premiér, tak německá kancléřka. Londýn zatáhl za záchranou brzdu a zřejmě neumožnil české vládě věc ututlat nebo s Kremlem zobchodovat. Německo se kriticky vyslovilo na jednání EU. Nespokojenost s naším selháním se ale stále zřetelněji projevuje v kuloárních komunikacích a informacích, a to i v určení příčin. Výroky typu „dokud bude v úřadu Zeman, nemůžete počítat s nějakou senzitivní i politickou spoluprací“ jsou nebývalé, za Havla zcela nepředstavitelné. EU i NATO zkoprněly Zmíněný výrok dokumentuje míru a hloubku poškození naší pozice a důvěryhodnosti. Teze, kterou dlouho naši diplomaté používali – „Neposlouchejte, co říkáme, sledujte, co děláme!“ – Vrběticemi utrpěla zásadní zpochybnění, vyvolala nedůvěru, že neuděláme to, co hloupě a exhibicionisticky z Hradu říkáme. A to je samozřejmě vážný problém. Důsledkem překvapení či zaskočení spojenců naším manévrováním v zásadní otázce obrany a národní bezpečnosti je, že jsme nedostali potřebnou robustní podporu a zůstali v konfrontaci s Ruskem osamělí, snad jen s podporou několika zemí Ruskem srovnatelně ohrožovaných. Celek EU i NATO zkoprněl nad naším nepředvídatelným a nekonzultovaným chováním. Proto jsme zatím od Ruska nedosáhli nic, vyjma vzájemných diplomatických záseků do velikosti ambasád, a spíše našeho kamuflážního vysazení na piedestal oficiálního nepřítele Kremlu. Ale aspoň tuto hru je třeba dotáhnout až k „přejednání“ nebo zrušení bilaterální majetkové smlouvy, která ukončí privilegovaný majetkový status ruské ambasády v Praze. To, že nám Kreml napřed vyhodil do povětří Vrbětice, a teď se nám jeho média smějí za to, že nemáme personál na obsluhu Českého domu v Moskvě, by mělo být posledním imperativem k likvidaci majetkových nadstandardů. Zdůrazňuji slovo k likvidaci, tedy nikoli k jejich zašmelení. Zatím stále váháme s vyčíslením škody, jakkoli Moskva indikuje některými kuriózními výroky, že toto vyčíslení neodvratně očekává a obává se ho zejména vnitropoliticky. Vjačeslav Volodin, šéf ruské dolní parlamentní komory, na naši adresu a adresu dalších postkomunistických států pronesl evidentně vnitropoliticky mířený vysvětlující a zkreslující výrok, z něhož je patrná nervozita, že svůj nárok vzneseme a Miloš Zeman už tomu prostě nedokáže zabránit. Citováno podle Aktuálně.cz: „Když tyto státy patřily mezi země socialistického tábora, zvykly si žít na účet druhých. Zvyk přetrval. Nestalo by se tak, kdyby u nich byla svrchovanost a nezávislost nikoliv slovní, ale skutečná.“ A dále: „Ano, Rusko vám není dlužno, ale vy (jste dlužni) Rusku. Buďte vděčni: občané Ruské federace nepožadovali od vás to, co vám dávali a sami si odtrhovali od úst.“ Přesně vyčíslit odškodné Nejde samozřejmě o to, abychom se s Kremlem handrkovali o cenách odvezeného uranu, zplundrovaného životního prostředí, zničených životů generací apod., ale měli bychom si všimnout, jak má Kreml potřebu obhajovat se před vlastním veřejným míněním tím, že naše nároky neplynou z teroristické akce ve Vrběticích, ale z naší dlouhodobé potřeby nechat se od někoho, například Ruska živit. A nechme stranou, že dnes jen země V4 mají bezmála větší exportní sílu než celé Rusko a že naše délka dožití se na rozdíl od Ruska prodloužila o celou dekádu. Z Ruska také v poslední dekádě odešlo žít do Evropy několik milionů lidí a odliv pokračuje. Je čas dát odškodnění na stůl konkrétně vyčíslené a požadovat je po Rusku jako náhradu škody otevřeně, s podporou spojenců a mezinárodních organizací a veřejně tak, aby to každý ruský občan mohl a musel vnímat. Vyčíslení škody má nejen finanční, ale zřetelně i politický dopad, který si v zájmu své bezpečnosti nemůžeme dovolit ignorovat. Pokud to současná vláda neudělá, je třeba aby v této agendě voliči cílevědomě podpořili vládu nastupující, protože nechat si škodit nepřátelskými vojenskými útoky, a ještě ze sebe nechat dělat pitomce ruskými ústavními činiteli, to by si žádný suverénní stát neměl dovolit. Natož stát s naší historickou zkušeností. Nevím, zda je to panu premiérovi srozumitelné, ale je to úkol pro ministryni financí a ministryni spravedlnosti. Je též nutné znovu si zavolat ruského velvyslance s otázkou, zda výše citovaný výrok pana Volodina opravdu znamená, že Rusko odpovědnost za útok a útokem zaviněné škody uznává, a jen se domnívá, že by se nemělo nic platit, protože v ruské perspektivě jsme si kvit. Vážnější je, že celková pozice a vztahy s Ruskem se extrémně rychle horší, a to nejen pro nás, ale také v důsledku naší dvojakosti ve vztahu k ruským excesům. Ruská ruka je čitelná a v katastrofálním běloruském vývoji stále viditelnější. Věznění odpůrců režimu, podezřelá úmrtí ve vězení, demonstrativní až palachovský pokus o sebevraždu u soudu, únosy civilních dopravních letadel s nepohodlnými odpůrci. Nebyli jsme to náhodou také my, kdo spolu s Orbánem brzdil tvrdší reakci EU na obranu Ukrajiny nebo vůči Lukašenkovi? Také politické i „dotační“ sepětí Andreje Babiše s Viktorem Orbánem nás začíná velmi nepříjemně dohánět a činit nedůvěryhodnými. Je opravdu smyslem věci „hungarizovat“ českou unijní politiku? Je třeba ocenit z celé vlády alespoň ministra školství Roberta Plagu za to, že neváhal podepsat výzvu evropskému „ministrovi zahraničí“ Borellovi ve prospěch vězněných běloruských školáků; protože až tak daleko to zašlo, že se zavírají a ve vězení mučí a mlátí školní děti. Z obecnějšího pohledu jsme v situaci, kdy potřebujeme přednostně obnovovat (!) důvěru našich spojenců v naši vůli bránit svou suverenitu, demokratické a právní poměry, a to nedvojsmyslně, bez vnitropolitických kompromisů. To je totiž základ naší bezpečnosti – důvěra v naše vlastní právní poměry a spojeneckou vůli. Otevřeně kolaborující voliči Můžeme jasně vidět, jak malou váhu máme my sami bez podpory spojenců. Nekoledujme si o další testy ze strany Ruska. Nemuseli bychom je vnitropoliticky ustát, jakkoli můžeme být, z hlediska bezpečnostních složek, nadále považováni za relativně „zdravé“. Ale tím rozhodujícím (a tím, kdo bezpečnostní složky kontroluje) je politická reprezentace. Důvěryhodnost bezpečnostních složek může snadno pominout; ostatně tlaky na výměnu ředitele kontrarozvědky, nejvyššího státního zástupce i dalších vysokých úředníků například v zahraniční službě svědčí o čemsi spojence zneklidňujícím. Toto jsou agendy, o kterých se bude v podzimních volbách rozhodovat, a je nezbytné, aby se obě opoziční koalice postavily k těmto vážným geopolitickým výzvám čelem a lépe než například k pandemii. Jde a půjde o hodně. Prorůstání rakoviny smířlivosti k nepřátelským vojenským, dezinformačním a politickým operacím na našem území totiž může metastázovat a zasáhnout klíčové komponenty bezpečnosti a obrany. S tím bychom si neměli zahrávat. Proti tomu se musíme bránit. Dost na tom, že složky otevřeně kolaborující s nepřítelem dnes mají podporu pětiny voličů. Nezažili jsme to již někdy? Nemůžeme věcem nechat volný průběh, vláda je zřetelně nemá pod kontrolou a opozice ji k tomu nedokáže donutit. Nicméně, změna zaručena není a nezaměňujme volební preference s výsledky voleb. Mohli bychom být zle zaskočeni. PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením. Text vyšel 3. 6. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.