Dvojčata Jitka a Květa Válovy jsou fenoménem českého malířství druhé poloviny dvacátého století

<p><img width="1280" height="720" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/96253542-fe3b-4261-906e-2605d26748c3_rw_1920.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Jan Pohribný" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/96253542-fe3b-4261-906e-2605d26748c3_rw_1920.jpg 1280w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/96253542-fe3b-4261-906e-2605d26748c3_rw_1920-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/96253542-fe3b-4261-906e-2605d26748c3_rw_1920-1024x576.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/03/96253542-fe3b-4261-906e-2605d26748c3_rw_1920-768x432.jpg 768w" sizes="(max-width: 1280px) 100vw, 1280px" /></p><strong>Jitka a Květa Válovy, od jejichž narození uplynulo v prosinci sto let, jsou zvláštním úkazem na uměleckém nebi. Už během jejich života se o nich vyprávěly legendy. Možnost navštívit v Kladně Válovky, jak byly familiárně nazývány, strávit čas v jejich přítomnosti, znamenalo pro návštěvníky privilegium a zážitek, jaký se nezapomíná, ale uchovává se a hýčká se jako vzácný dar.</strong> Nebyly totiž jen tak obyčejnými sestrami, které uměly malovat – byly dvojčaty, jejichž existence byla bytostně propojena. Jistě, u blíženců to není neobvyklé, ale u Válovek, jež se narodily 13. prosince roku 1922, šlo o nejužší možné pouto. Vyrůstaly spolu, učily se spolu, malovaly spolu. Žily jedna pro druhou, muži v jejich existenci nesehráli výraznou roli, ačkoli se na obrazech Jitky i Květy zhusta objevují, mnohem více než ženy. „My jsme s Květou asi byly sexuálně opožděný,“ vysvětlovala mi Jitka, když během interview k jejím osmdesátým narozeninám došla v roce 2002 řeč na to, proč se dvojčata nikdy neprovdala. Hovořila o tom s odzbrojující upřímností. „Neměly jsme o chlapy zájem. Neříkám, že jsem se nikdy nezamilovala, ale vždycky jen platonicky. Naštěstí mě nechtěli. To byla moje klika. S Květou jsme byly už dávno rozhodnuté, že se nevdáme, a taky jsme to dodržely. Jsou lidi, kteří touží po dětech, ale já ne, že bych děti neměla ráda, prostě jsem takovou potřebu necítila – říkala jsem si, ať se rozmnožují ti druzí. Byla to naše svobodná volba. Náš osud, který jsme si zvolily.“ Totální nasazení Skoro celý život společně prožily v rodném Kladně, většinou pak na adrese Bendlova 6, což dnes připomíná pamětní deska. Jitka a Květa měly ještě dvě starší sestry: Marii, narozenou v roce 1914, a Miloslavu, narozenou v roce 1920. Tatínek Václav Vála pracoval v kladenské spořitelně, maminka Marie byla ženou v domácnosti na plný úvazek, neboť se musela starat o čtyři dcery. Zvláště náročné to bylo po roce 1927 v souvislosti s předčasným úmrtím Václava Vály. Marie Válová byla prý hodná a laskavá žena, která dcery hýčkala, ale zároveň byla – eufemisticky řečeno – poněkud nepraktická. Podle Jitčiných vzpomínek jí po smrti manžela nejvíce pomáhala prostřední dcera Miloslava, která i přes nízký věk byla schopná...

#Hlavní stránka #Týdeník FORUM #Jitka Válová #Květa Válová

Publikováno: 14.3.2023

Jitka a Květa Válovy, od jejichž narození uplynulo v prosinci sto let, jsou zvláštním úkazem na uměleckém nebi. Už během jejich života se o nich vyprávěly legendy. Možnost navštívit v Kladně Válovky, jak byly familiárně nazývány, strávit čas v jejich přítomnosti, znamenalo pro návštěvníky privilegium a zážitek, jaký se nezapomíná, ale uchovává se a hýčká se jako vzácný dar. Nebyly totiž jen tak obyčejnými sestrami, které uměly malovat – byly dvojčaty, jejichž existence byla bytostně propojena. Jistě, u blíženců to není neobvyklé, ale u Válovek, jež se narodily 13. prosince roku 1922, šlo o nejužší možné pouto. Vyrůstaly spolu, učily se spolu, malovaly spolu. Žily jedna pro druhou, muži v jejich existenci nesehráli výraznou roli, ačkoli se na obrazech Jitky i Květy zhusta objevují, mnohem více než ženy. „My jsme s Květou asi byly sexuálně opožděný,“ vysvětlovala mi Jitka, když během interview k jejím osmdesátým narozeninám došla v roce 2002 řeč na to, proč se dvojčata nikdy neprovdala. Hovořila o tom s odzbrojující upřímností. „Neměly jsme o chlapy zájem. Neříkám, že jsem se nikdy nezamilovala, ale vždycky jen platonicky. Naštěstí mě nechtěli. To byla moje klika. S Květou jsme byly už dávno rozhodnuté, že se nevdáme, a taky jsme to dodržely. Jsou lidi, kteří touží po dětech, ale já ne, že bych děti neměla ráda, prostě jsem takovou potřebu necítila – říkala jsem si, ať se rozmnožují ti druzí. Byla to naše svobodná volba. Náš osud, který jsme si zvolily.“ Totální nasazení Skoro celý život společně prožily v rodném Kladně, většinou pak na adrese Bendlova 6, což dnes připomíná pamětní deska. Jitka a Květa měly ještě dvě starší sestry: Marii, narozenou v roce 1914, a Miloslavu, narozenou v roce 1920. Tatínek Václav Vála pracoval v kladenské spořitelně, maminka Marie byla ženou v domácnosti na plný úvazek, neboť se musela starat o čtyři dcery. Zvláště náročné to bylo po roce 1927 v souvislosti s předčasným úmrtím Václava Vály. Marie Válová byla prý hodná a laskavá žena, která dcery hýčkala, ale zároveň byla – eufemisticky řečeno – poněkud nepraktická. Podle Jitčiných vzpomínek jí po smrti manžela nejvíce pomáhala prostřední dcera Miloslava, která i přes nízký věk byla schopná...