Esenbáci obklíčili spící skauty a vystříleli do nich zásobníky. Akci obestírá záhada
Přesně 70 let uplynulo od záhadného masakru skautů příslušníky Sboru národní bezpečnosti v Jizerských horách.
Publikováno: 24.7.2019
Když se dozvěděli, že jim jsou policisté v patách, dostali tip, že by mohli přejít hranice. Rozhodli se odejít na Smědavu do Jizerských hor, kam jezdívali na tábory, tam se ukrýt ve stanech a srubu a čekat na převaděče.
Dodnes se s jistotou neví, zda nabídka na přechod hranice byla ve skutečnosti provokací Státní bezpečnosti, nebo zda hochy udal některý z lesních dělníků, jak se domnívají někteří z přeživších, a poté proti nim zasáhl Sbor národní bezpečnosti.
Každopádně akce odvážných železnobrodských skautů - Jiřího Haby, Roberta Hofrichtera, Tomáše Hübnera, Jindřicha Kokošky, Radomila Raji a Josefa Veselého - skončila brzy a tragicky. Brzy ráno v neděli 24. července 1949 je obklíčily desítky příslušníků SNB a spustily palbu na jejich stany. Ačkoliv skauti byli ozbrojení, takto ve spánku neměli šanci. Akce Jizerka právě začala.
Ozbrojené složky na ně řvaly, ať vylezou ven. Mnozí v tu dobu již byli postřelení, dovlekli se před stany a tam schytali další dávky od esenbáků, kteří neváhali střílet ani do ležících a zraněných hochů.
Publicistovi Luďku Navarovi se pro pořad České televize Po stopách třetího odboje podařilo mluvit s dvěma přeživšími pamětníky, Josefem Veselým a Radomilem Rajou.
Veselý mu popsal, že jediný Jiří Haba, starší než ostatní hoši, asi pětatřicetiletý, se odmítl esenbákům vzdát a skryl se před nimi ve srubu. Podle některých informací opětoval střelbu, jeho kamarádi však upozorňují, že měl asi dvanáct dioptrií, takže nemohl nikoho trefit.
Policisté však stavbu prostříleli kulometem a do Haby pak prý ještě nastříleli tolik nábojů, že jeho tělo téměř nešlo unést.
"Tomáš Hübner ležel vedle mě, a když nám řekli, abychom se vzdálili od srubu, řekl jsem mu, že musíme jít. Nadzvedl jsem ho a z pusy se mu vyvalila krev. Byl mrtvý," popisoval v dokumentu ČT Josef Veselý. "Já jsem se odplazil pryč, jelikož jsem měl již pět průstřelů na nohou." Radomil Raja pak popsal, jak do nich esenbáci opakovaně stříleli, i když už bezvládně leželi na zemi.
Podle Raji dalšímu vraždění zabránil pokyn jednoho z velitelů: "Klid, soudruzi, neprasečte, potřebujeme i živé".
Živé potřeboval režim kvůli zinscenování soudního monstrprocesu a zdiskreditování skautského hnutí. V něm je obvinili například z toho, že zamýšleli přepadávat služebny SNB či chtěli vyhodit do povětří elektrárnu v Kořenově.
Odsouzeným bylo tehdy mezi patnácti a dvaceti lety, přesto dostali nepodmíněné vysoké tresty a většinou mířili do uranových dolů. Nejvyšší trest dostal skautský vedoucí a organizátor akce Robert Hofrichter - dvacet let. Odseděl si dvanáct a v roce 1968 emigroval do Spojených států. Jiří Majer a Josef Veselý dostali deset let, Jindřich Kokoška osm let, Radomil Raja pouze 2,5 roku, nejspíše prý proto, že měl nejtěžší zranění a nemohl pracovat v uranových dolech.
SNB vše v závěrečné zprávě upravila tak, aby ze sebe smyla veškerou vinu. Napsala, že na hochy střílel Haba, protože se chtěli vzdát, a že také zastřelil Tomáše Hübnera, sám pak svůj život zakončil sebevraždou.
V rámci akce Jizerka, zaměřené na diskreditaci a likvidaci skautského hnutí, následovalo rozsáhlé zatýkání v Železném Brodě a okolí. Policisté brali i patnáctileté kluky, kteří skrývajícím se kamarádům pomáhali opatřit si zásoby potravin a vybavení. A také mnoho dalších, kteří o ilegální skupině věděli, ale neprozradili ji. Někteří si odseděli několikaleté tresty ve vězení, jiní putovali do "pasťáků" na převýchovu.
Těla Tomáše Hübnera, tehdy teprve devatenáctiletého mladíka, a Jiřího Haby komunisté nechali tajně zakopat u stěny hřbitova v Hejnicích. Až po revoluci mohli příbuzní jejich těla exhumovat a důstojně je pohřbít v rodném Železném Brodě.
Dobový tisk po akci Jizerka hrdě informoval, že diverzanti ze Železnobrodska, operující v Jizerských horách, byli zneškodněni: "Tito zaprodanci západních imperialistů si zaslouží exemplární potrestání, aby bylo jasno, že podobným protisocialistickým živlům a rozvratníkům v našem lidově-demokratickém zřízení pšenka nepokvete!"
Dnes již z jejich tábořiště nic nezbylo, o což se postarala Státní bezpečnost, která chtěla, aby se na celou akci Jizerka pokud možno v tichosti zapomnělo. A dnes už také dokonce ani pamětníci přesně nevědí, kde se místo nacházelo. Okolí se zcela změnilo těžbou dřeva i stavbou silnice. Lokalitu se nyní budou snažit vypátrat odborníci s přístroji na detekci kovů, kteří doufají, že zachytí některý z desítek vystřelených nábojů či odpadovou jámu s konzervami.
Najít místo tragické střelby se nyní podle informací ČTK snaží liberecký kriminalista Pavel Karmazín s pracovníky Severočeského muzea v Liberci a Jizerskohorským technickým muzeem. Od nálezu si slibují vyjasnění některých otazníků spojených s tragédií. Doufají také, že objevili plachtu, v níž byl snesen z tábora jeden ze zastřelených skautů.
Vedoucí Skautského archivu Roman Šantora hodnotí z dnešního pohledu snahu železnobrodských skautů možná jako trochu naivní, ale tehdy prý rozhodně dávala smysl. "Oni prostě toužili něco udělat, nějak se vzepřít. Nechtěli dobrovolně přijmout život v nesvobodě."