Etzler: Zahrabal jsem se v nejbrutálnější zemi světa. Dokument o Číně je jako terapie
Do kin míří nový dokument Nebe. Jeho autor, bývalý zpravodaj ČT Tomáš Etzler, v rozhovoru popisuje, jak mu pomohl vyrovnat se s Čínou.
Publikováno: 23.9.2020
V dokumentu mluvíte o filmu The Dying Rooms, který zachycuje otřesné podmínky v čínských sirotčincích v 90. letech. Čekal jste, že v zařízení, v provincii Che-pej, kde jste natáčel, najdete něco podobného?
Ten sirotčinec nás nesmírně překvapil. Čekali jsme, že objevíme místo jako v tom filmu, nebo že se bude podobat fotkám ze sovětských a rumunských sirotčinců kolujícím v Česku koncem 80. a začátkem 90. let, kde byly katastrofální podmínky - děti se svrabem, polonahé, podvyživené. Podobně to vypadá například ve státních čínských sirotčincích. Takže jsme byli úplně v šoku, ale pochopitelně jsme tím byli nadšení.
Takže jde o výjimku mezi čínskými sirotčinci?
Slyšel jsem, že podobných sirotčinců existuje v Číně víc, ale většinou to jsou neziskové a charitativní organizace, buddhistické kláštery nebo jako tenhle fungují při církvi. Sirotčinec z filmu je poloilegální organizace, ale místní vláda ho toleruje, protože se nejen starají o postižené děti, ale také trénují vesničany, aby dítě neopouštěli, když se jim narodí postižené.
Církev, která zařízení provozuje, patří k části schválené vládou, nebo k neoficiální?
Hlásí se k Vatikánu, takže patří v Číně k neoficiální církvi, kterou režim zakazuje a bourá jí například kostely.
Jak je možné, že vás tam nechali natáčet?
Já u druhého natáčení (první proběhlo v roce 2013 pro CNN, která dokument nakonec neodvysílala, pozn. red.) vůbec nebyl. Mají z nás strach, abychom nepřilákali policii, ať už tajnou, nebo místní vedení strany. Samy jeptišky řekly, že tam žádné bělochy nechtějí. Situace v zemi se nyní ještě zhoršila a jakákoliv nezávislá produkce je dnes v Číně nelegální, všechno musí jít přes státní společnost. Takže jsem rád, že se nám to vůbec podařilo natočit. Podařilo se nám je přesvědčit i proto, že jeptišky vědí, že dělají dobrou práci, a hledaly někoho, kdo by jim natočil propagační video, aby s ním mohly shánět peníze.
Nasedni do autobusu s dítětem a vystup bez něj
Ve filmu nejsou žádné malé děti, znamená to, že se situace handicapovaných postupně v Číně zlepšuje?
Vůbec ne, jen se menší děti nedostaly do filmu. Sirotčinec má tři části a ony byly jen v jiné, než ve které jsme většinu času natáčeli. Lidé k problému začínají být otevřenější, hodně tomu pomohla paralympiáda v 2008, kdy se v televizi vysílaly dokumenty a režim se snažil dělat osvětu, že je špatné se postižených dětí zbavovat a odkládat je na ulicích, jak se to dělo a děje. Ale je to dlouhý proces, který může trvat dekády. Neděje se to jen v Číně, ale i v jiných asijských kulturách. Ve Vietnamu jsem na ulici nikdy neviděl handicapovaného, a co si pamatuju, tak za komunistů to u nás bylo podobné. V Číně jsem za sedm let neviděl jediného vozíčkáře.
Vyvíjí se postoj k handicapovaným z pohledu vlády?
Ne. V Číně to funguje tak, že centrální vláda pošle peníze okresní vládě na stavbu sirotčince, ale tam z toho postaví kanceláře nebo ubytovny, aby z toho měli peníze. Zrovna když jsme natáčeli, tak probíhal skandál s tím, že do sirotčince za státní peníze v jižní provincii Kanton se jela podívat inspekce. Žádný tam ale nebyl. Místní papaláši si proto pronajali školu a chtěli si od místních mnichů půjčit nějaké děti. Ti se ale naštvali a řekli to čínským médiím. Takových případů bude víc. Korupce je tam na denním pořádku a dotýká se bohužel i této sféry.
V dokumentu říkáte, že jste nic takového v Číně neviděl. Byl sirotčinec, kde jste natáčeli, skutečně jedna z mála pozitivních věcí, které jste za těch sedm let v zemi objevil?
Ano, kromě toho, že jsem tam potkal spoustu skvělých lidí, to byla pravděpodobně ta nejpozitivnější věc. Pozitivních vzpomínek na Čínu pár mám, jsou tam naprosto skvělí hodní lidé, v tomhle sirotčinci jsou dobří ale úplně všichni. Čínská produkční dokumentu, která je stejně jako mnoho lidí z oboru trochu cynická, z toho sirotčince vyšla, jako kdyby byla ve snách, a i ona říkala, že nikdy nic takového nezažila, a řekla větu, kterou jsem dal do filmu: "Oni jsou šťastnější, než jsme my." Stejně překvapivý byl film i pro Radku Denemarkovou, která žila tři roky v Číně a napsala o ní vynikající knihu Hodiny z olova. Když film před rokem viděla, tak říkala: "To na tebe nahráli, to není možné." Musel jsem ji ale přesvědčovat, že je to skutečné.
Pro mě je strašně důležité, že to přišlo až na konci mého pobytu v Číně, je to pro mě velice pozitivní tečka za tou zemí. Tohle je opravdu Čína, kterou jsem v životě předtím neviděl, a myslím, že nejsem sám.
Čínský posttraumatický syndrom
Ve filmu jsou ale i dvě brutální scény, ve kterých řidiči, klidně i opakovaně, přejedou chodce a nikdo se po nich neohlédne a nepomůže jim.
Strašně dlouho jsme tyhle scény řešili, ale potřebovali jsme vybudovat kontrast, protože nic nedemonstruje čínskou lhostejnost víc než scéna s přejetou holčičkou. To se řešilo v celé Číně, kdy si lidé kladli otázku, co se nám stalo, kde a v jakém procesu jsme se stali touto naprosto bezcitnou lhostejnou společností. Hodnota lidského života byla v Číně devalvovaná na hodnotu peněz.
Přitom na Tchaj-wanu žijí naprosto normální lidé a etnicky jsou stejná skupina jako Číňané, akorát nebyli zdeformovaní komunistickou stranou. Pro mě je to spíš důkaz, jaké jsou komunisté zlo, jaké škody jsou schopni napáchat na svém obyvatelstvu, když mají neomezenou moc.
Podtitulem filmu je filmová zpověď Tomáše Etzlera. Pomohl vám dokument vyrovnat se se zážitky z Číny?
S Čínou se vyrovnávám dodnes, ona mě semlela, myslím si, že trpím nějakým čínským posttraumatickým syndromem. Dostávám se z toho velice pomalu a film a kniha, kterou píšu, mi s tím pomáhá. Kniha bude mít podtitul Co jsem to proboha udělal a znovu prožívám zážitky, které jsem tam měl. Dodnes ale bojuju s tím, jestli těch sedm let nebylo sedm let vyhozeného života. Jestli to vůbec stálo za to, jestli jsem neudělal chybu a neměl zůstat v CNN v Berlíně (v CNN Etzler pracoval před nástupem do České televize, pozn. red.) a jezdit po světě, ne zahrabat se v nejšpinavější a nejbrutálnější zemi světa.
V dokumentu zmiňujete i to, že jste se domníval, že se Čína stane liberálnější, ale že v tom jste se zmýlil. V čem ještě jste se v Číně zmýlil nebo zklamal?
Ve všem. Když jsem tam přijížděl, vůbec jsem tu zemi neznal, ale věděl jsem o tom obrovském hospodářském pokroku a o tom, že nemusí stát fronty na banány nebo toaletní papír. Byl jsem zvědavý, jestli tam bude probíhat něco jako tady koncem 80. let - divadla malých forem, undergroundová muzika, Plastici, Havel, samizdat, organizovaný disent, hudba, demonstrace… Nic - není tam vůbec nic. Samozřejmě tam jsou disidenti, kteří za to strašně pykají, ale je to obrovitá země, takže jsou roztříštění. Zklamalo mě to, zklamala mě olympiáda, kterou mohli využít na smíření s Tibetem nebo Tchaj-wanem, ale nevyužili toho. Místo liberalizace tam utahují šrouby. Je mi strašně líto těch lidí, kteří tam žijí. Jsou jako my.