Eva Erbenová: Život není piknik, češství i židovství patří k mojí identitě, neztrácejme naději
Publikováno: 20.6.2026
ROZHOVOR / „Člověk kolikrát neví, kolik má v sobě síly,“ říká paní Eva, která se cítí být Češkou a zároveň hrdou izraelskou občankou. Narodila se v Děčíně v židovské rodině a dětství prožila v Praze. Doma mluvili česky i německy, ale považovali se za Čechy. Spisovatelka Eva Erbenová, rozená Löwidtová, je ročník 1930 a letos jí bude šestadevadesát. V roce 1941 byla s rodiči deportována do Terezína a jako jediná přežila Osvětim i pochod smrti. Když roku 1948 vznikl Stát Izrael, odešla z Československa. Žije v Aškelonu na břehu Středozemního moře, vydává svědectví o hrůzách šoa, píše knihy, jezdí po školách. Jako přesvědčená humanistka volá po vzájemném respektu mezi lidmi. „Dokud je naděje, je i život,“ dodává v rozhovoru pro deník FORUM 24. Jak se vám žije v izraelském přístavu Aškelon poblíž hranic s Gazou? V Aškelonu se mi žije krásně. Odešla jsem do Izraele jako emigrantka, ale s manželem Peterem jsme netoužili po životě ve Svaté zemi, nebo já nevím co. Československo jsme opustili kvůli komunismu, protože naši milovanou zemi ovládli Rusáci. Když byl v květnu 1948 vyhlášen Židovský stát, viděli jsme v tom znamení. Neuměli jsme řeč, neměli jsme už žádné příbuzné, ba ani peníze. Vlastně jsme si trochu mysleli, že v Izraeli vybudujeme takovou malou Prahu. Naši českou vlast jsme si sem přinesli takříkajíc pod pokličkou, se všemi těmi knedlíky, polévkami a vůní majoránky. V Izraeli to byl zpočátku dost primitivní život, ale všechno jsme to dělali pro naše děti, které nakonec přišly na svět tři. Kdyby nebyl holokaust, tak bychom nejspíš ze středu Evropy nikdy neodešli. Vždyť my jsme byli na…