F. R. Kraus: Spisovatel mezi kanibaly

<p><img width="917" height="516" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/06/kolem-1960.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Rodinný archiv David Kraus" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/06/kolem-1960.jpg 917w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/06/kolem-1960-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/06/kolem-1960-768x432.jpg 768w" sizes="(max-width: 917px) 100vw, 917px" /></p><p class="p1">Před osmdesáti lety se stal hrobníkem. Patřil do skupiny terezínských vězňů, které esesáci odvezli do Lidic, aby pohřbili muže zavražděné v této středočeské vesnici. Později jako jeden z prvních, ne-li úplně první v celé Evropě, podal literárně zpracované svědectví o dění v Osvětimi i dalších koncentračních táborech. V době komunismu přišel o práci a nesměl publikovat. Spisovatel a novinář František R. Kraus.</p> <p class="p1">„Kolem hoří domy. K nebi se valí černý dým. A u zdi… I ten nejtvrdší z nás se na okamžik zarazil… Před srovnanými matracemi, opřenými o stěnu statku, leží koberec mrtvých. S roztaženýma rukama, neurovnaní, zakrvácení. Plameny hučí a slyšíme i podivné zvuky z lidického kostela. Praskají malovaná okna a střepiny se sypou na hřbitůvek. Varhany, ničené ohněm, vydávají disharmonické skřeky… Už víme, proč jsme tu!“</p> <p class="p2">Esesáci Seidl s Vostrelem ukazují svými bičíky na zem. Ve vzduchu malují pomyslný obdélník, takřka čtverec. Dvanáct metrů dlouhý, devět metrů široký, čtyři metry hluboký. Takový hrob teď mají vězni z Terezína vykopat.</p> Okolo roku 1910 jako žák piaristické školy (v horní řadě, druhý chlapec zprava) <p class="p2">„Kopeme, klesáme do hloubky země, v noci, celou noc při strašidelném ohňostroji hořících Lidic, kopeme do rána, dopoledne a odpoledne, bez přestávky. Hodili nám každému kus chleba… Seidl i Vostrel zde ještě stojí, kouří a pijí… a Schupo tam v pozadí vaří ve velkých hrncích z pochytaných slepic a hus dobře vonící polévku…</p> <p class="p2">Jsme dole. Hotovo. Hrob je připraven. Musíme mrtvým ještě vysvlékat boty, které odevzdáme, pak vybíráme občanské legitimace ze zakrvácených šatů. Potom se kladou dolů, k poslednímu spánku… někteří ještě tak mladí… a ty výrazy ve tvářích…“</p> <p class="p2">Tolik povídka Pohřbíval jsem mrtvé z Lidic. Františku R. Krausovi bylo 38 let, když se ocitl v řadách této – vskutku truchlivé – skupiny mužů vypravené z terezínského ghetta. Za sebou měl půvabné, i když existenčně občas neveselé dětství strávené v pražských uličkách i takřka příkladný (hledal-li by takový vzor dnešní scenárista) život pražského intelektuála první republiky....</p>

Publikováno: 16.6.2022

Rodinný archiv David Kraus

Před osmdesáti lety se stal hrobníkem. Patřil do skupiny terezínských vězňů, které esesáci odvezli do Lidic, aby pohřbili muže zavražděné v této středočeské vesnici. Později jako jeden z prvních, ne-li úplně první v celé Evropě, podal literárně zpracované svědectví o dění v Osvětimi i dalších koncentračních táborech. V době komunismu přišel o práci a nesměl publikovat. Spisovatel a novinář František R. Kraus.

„Kolem hoří domy. K nebi se valí černý dým. A u zdi… I ten nejtvrdší z nás se na okamžik zarazil… Před srovnanými matracemi, opřenými o stěnu statku, leží koberec mrtvých. S roztaženýma rukama, neurovnaní, zakrvácení. Plameny hučí a slyšíme i podivné zvuky z lidického kostela. Praskají malovaná okna a střepiny se sypou na hřbitůvek. Varhany, ničené ohněm, vydávají disharmonické skřeky… Už víme, proč jsme tu!“

Esesáci Seidl s Vostrelem ukazují svými bičíky na zem. Ve vzduchu malují pomyslný obdélník, takřka čtverec. Dvanáct metrů dlouhý, devět metrů široký, čtyři metry hluboký. Takový hrob teď mají vězni z Terezína vykopat.

Okolo roku 1910 jako žák piaristické školy (v horní řadě, druhý chlapec zprava)

„Kopeme, klesáme do hloubky země, v noci, celou noc při strašidelném ohňostroji hořících Lidic, kopeme do rána, dopoledne a odpoledne, bez přestávky. Hodili nám každému kus chleba… Seidl i Vostrel zde ještě stojí, kouří a pijí… a Schupo tam v pozadí vaří ve velkých hrncích z pochytaných slepic a hus dobře vonící polévku…

Jsme dole. Hotovo. Hrob je připraven. Musíme mrtvým ještě vysvlékat boty, které odevzdáme, pak vybíráme občanské legitimace ze zakrvácených šatů. Potom se kladou dolů, k poslednímu spánku… někteří ještě tak mladí… a ty výrazy ve tvářích…“

Tolik povídka Pohřbíval jsem mrtvé z Lidic. Františku R. Krausovi bylo 38 let, když se ocitl v řadách této – vskutku truchlivé – skupiny mužů vypravené z terezínského ghetta. Za sebou měl půvabné, i když existenčně občas neveselé dětství strávené v pražských uličkách i takřka příkladný (hledal-li by takový vzor dnešní scenárista) život pražského intelektuála první republiky....

Nahoru
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte. Další informace