Fandové Salvadora Dalího se zblázní. V nové komedii je malíř za nesoudného ješitu. A čůrá v ní piano
Publikováno: 19.4.2024
Malíře Salvadora Dalího (1904-1989) snad ani není třeba představovat. Byl to všeuměl zprvu zakotvený v surrealismu. Jenže záhy byl vyloučený z tohoto hnutí, protože na jednom ze svých obrazů namaloval zestárlému švýcarskému hrdinovi Vilému Tellovi Leninovu tvář. A také vadilo, že své výtvory dokázal výnosně zpeněžit, že si cíleně pěstoval pověst ze všech norem vybočujícího umělce. Nejen své příznivce uhranul snovými bizarnostmi, které s až pedantskou pečlivostí zachycoval na plátně. Navíc i on sám, dozajista sebestředný narcisista, by mohl být považován za svébytné umělecké dílo - svůj zevnějšek si pečlivě promýšlel a napomádovaný, vzhůru zatočený knír lze považovat za jakousi jeho obchodní značku. Připisuje se mu výrok, přesně vystihující, jak sám sebe vnímal: „V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím – jaká to gradace!“ Přesně v tomto duchu jej pojednal i francouzský snímek DAAAAAALÍ! (nedávno uvedený na Dnech evropského filmu), který nyní vstupuje široké distribuce. Případné zájemce musím hned na počátku upozornit, že tenhle film má pramálo společného s obvyklými životopisnými projekty, často uctivými a obdivnými. Režisér Quentin Dupieux, jenž si napsal scénář a navíc se postavil i za kameru, totiž příběhu vtiskl rozměr bláznivé komedie, která si ustavičně pohrává se ztřeštěnou nadsázkou – jakoby přímo v intencích Dalího tvorby, neboť přítomnost snových pasáží se tu stává důležitou položkou, která rozbíjí časovou i motivickou posloupnost vyprávění. Souboj s novinářkou Ostatně, není čemu se divit, neboť Dupieux, jenž před několika dny oslavil padesáté narozeniny, proslul výstředními filmy – na úsvitu jeho kariéry nalezneme vyprávěnku o vraždící pneumatice, později zaujal…