Film Smetana: Feministická zátěž a prasáctví převládly nad hudebním odkazem
Publikováno: 6.11.2024
RECENZE / Se životopisy velikánů bývá potíž – do nedávna byli zobrazováni jako příklad veškerých ctností a zpravidla jako výjimečné, nicméně odmítané bytosti, které musely zápolit s nepochopením. Poté se interpretační kyvadlo přehouplo na opačnou významovou stranu a ze stejných lidí se náhle stávají ubohé uzlíčky nezvládaných emocí, náhle se ocitají v nemilosti, nahlíženy dnešní právě módní optikou. Do nedávné minisérie Dcera národa, která pojednávala o nešťastné dceři Karla Havlíčka Borovského, autoři vlili kvas dnešní bouřící se mládeže, nejnovější televizní počin nazvaný jednoduše Smetana zase přimíchal feministickou zátěž na téma, že i uznávaný klasik byl pořádný prasák, dneska by mu obtěžování žen jen tak neprošlo, takové je základní sdělení. Ne že by si autoři – scenárista Martin Šafránek a režisér Marek Najbrt – příliš vymýšleli, také Smetana stejně jako většina geniálních mozků měl své stinné, pramálo líbivé stinné stránky, jenže v okamžiku, kdy se především soustředili na jeho soukromí, na potíže, jaké způsobuje blízkost sice mimořádného, ale obtížně snesitelného jedince, uniká to nejpodstatnější, a sice věčně živý odkaz, v tomto případě hudební. Smetanovy hudby je tu užito spíše jen ilustrativně a jako nezbytný doplněk. Není pak až tak důležité, jak se mu rozpadala rodinné zázemí (to se opravdu dělo) nebo jak se nestyděl osahávat svou libretistku Elišku Krásnohorskou (což se nejspíš nikdy nestalo). Vlastně se tu pracuje s odvěkým rozporem mezi jedinečným odkazem na jedné straně a spornými skutky či povahou na straně druhé – vždyť totéž dilema musí řešit i výpovědi o Máchovi, Tylovi, Němcové nebo třeba Sabinovi. Jenže se také naplňuje pořekadlo o…