Film Vracenky. Česká verze Knoflíkové války z doby, kdy platilo: Stalin je mír, Stalin je naděje
Publikováno: 3.8.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Svým názvem se filmová tragikomedie Vracenky (1990) režiséra Jana Schmidta (3. 1. 1934 – 27. 9. 2019) hlásí ke klukovské míčové hře, která se v 50. letech hrávala s hadrákem nebo tenisákem v úzkých uličkách pražského Starého Města. Současně v sobě ale nese symboliku návratů do minulosti, v nichž se konfrontují často bezelstné lidské úmysly s jejich hořkými konci a přímočaré dětské vnímání reality s idealismem, naučeným pokrytectvím i přizpůsobivostí dospělých. A Jan Schmidt jako kdyby se Vracenkami vracel až ke své středometrážní distribuční prvotině Postava k podpírání (1963), kterou natočil v režii se spolužákem ze scenáristiky FAMU Pavlem Juráčkem (1935–1989). Oběma filmům dodává společenské pozadí Stalinův pomník, odhalený s obrovským režimním nadšením na pražské Letné v květnu 1955 a odstřelený v listopadu 1962. V Postavě k podpírání, kafkovském podobenství o neprůhledném byrokratickém systému, se objeví v závěru jen mrtvolka výbuchu, kterým vzalo obrovské sousoší, mezi lidmi zvané Fronta na maso, za své. Ve Vracenkách hrají dobové dokumentární záběry z budování megalomanského holdu sovětskému krutovládci naopak roli průběžné filmové interpunkce a dobově propagandistických kulis příběhu. Nenapravitelné násilí světa Ten začíná v roce 1952, kdy se z venkova od tety vracejí po sedmi letech do Prahy k matce Vlastě (Jana Špaňůrová) desetiletý Honzík Domnosil (Jan a Martin Morávkovi) a jeho čtyřletá sestřička Petruška (Karolina Soukupová). Dlouhé odloučení se do jejich vztahů výrazně otisklo nejen vzájemným odcizením, ale také ztrátou otce, bývalého koncentráčníka, který se s manželkou rozvedl a stal se vysokým stranickým funkcionářem. V ději se o něm jen mluví, rodině nepomáhá, navzdory tomu si však také matka stále drží své až naivisticky nadšené stranické přesvědčení, které…