FOTO: Ohnivé peklo v Praze. Spojenci se při bombardování dopustili tragické chyby
Publikováno: 14.2.2024
HISTORIE / Pražskými ulicemi se krátce po poledni rozezní kolísající zvuk sirén, ohlašující „akutní letecké nebezpečí“. Mnozí Pražané se ale nenechají vyvést z míry. „To už tu několikrát bylo,“ pomyslí si řada z nich. V domnění, že jde o další planý poplach, do krytů nespěchají. Tentokrát to ale bude jiné. „Zazní sirény, vyhlédla jsem z okna pokoje a spatřila nad Smíchovem letadlo spojené s černou zaoblenou čárou padajících pum,“ zapsala si do deníku toho dne, 14. února roku 1945, čtyřiapadesátiletá učitelka Marie Dutnarová, která tehdy žila u pražského Rašínova nábřeží. „Třesk a ohlušující rána zazní nám nad hlavou. Ve zlomku vteřiny letíme za strašného řinkotu skla dolů ze schodů do krytu, očekávajíce brzo-li se nám zřítí dům na hlavu. Div divoucí, vydržel.“ „Když odhoukaly sirény konec náletu, odvážili jsme se ven. Trnuli jsme hrůzou. Vůkol všude hořelo, kameny dlažby rozházeny jako smetí a vůkol zelo plno kráterů, které si trhavé pumy v zemi vyryly. Lid zděšen, pobíhal sem a tam, strážníci to nemohli zdolat, tedy uzavřeli celý okrsek. (…) A to vše kvůli těm proklatým Němcům, kteří se ve své pýše a nadutosti nechtějí podat nepřátelské přesile.“ Bombardovat Prahu? Nikdy Poslední měsíce druhé světové války přitom Pražané žili v domnění, že jim ze strany spojeneckého letectva žádné nebezpečí nehrozí. Tento pocit nenarušilo ani osm pum, které otřásly pražskými Holešovicemi v listopadu předchozího roku. „První, víceméně nahodilý odhoz pum na elektrárnu v Holešovicích 15. listopadu 1944 měl jen epizodní charakter,“ podotýká historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich. „Pražané obecně ignorovali…