FOTO: Ve sklepě zemřely i děti. Byli jsme kousek od Rusů, u zříceného paneláku nám došla slova
Publikováno: 7.12.2024
REPORTÁŽ / Tuhle cestu nikdo rozumný nepodniká zbytečně. Rozstřílené domy vyprávějí své vlastní příběhy. Zachmuření dobrovolníci se scházejí na okraji města, které zažilo peklo. Za obzorem duní těžká artilerie. Mobilní aplikace rudě varuje před náletem. Jedeme na východ a pak na jih. Jako bychom mířili do Mordoru. Cestou potkáváme ukázky jeho moci. V noci nám nad hlavou vrčí drony. Přijeli jsme do Charkova. Osamělý důchodce vleče tašku na kolečkách v místech, kudy na začátku tzv. plnohodnotné války téměř procházela fronta. Stopy války jsou všudypřítomné. Dopady raket a řízených pum jsou tu stejně běžné jako zpoždění české železnice. Ale i tady existuje naděje. „Ukrajina zvítězí,“ říká nám nápis nakreslený žlutou barvou na garážových vratech. Cesta naděje života veze tamním dobrovolníkům tolik potřebnou pomoc. Když dorazíme, spousta beden zmizí ve dveřích skladu jako v Otesánkově chřtánu. Není jí dost, nikdy jí není dost, ale Otesánek i tak spokojeně nabobtná. Doplňujeme zásobu jeho krabic o ty své. Nocujeme u oken během leteckého poplachu. Jsme 25 kilometrů od Rusů. Stačila by jedna raketa anebo klouzavá puma a nemusela by se ani trefit. Okna, u nichž spíme, by se rozbila a střepy by odvedly svou práci a rozkrájely nás na maděru. Přesto těch pár hodin, které máme, spíme klidně. Odpočinout si je nutné, čeká nás cesta na jih, dolů na Donbas. Do brány Mordoru. Přijíždíme do města jménem Izjum. Místní si nás měří nepřátelským pohledem. Nakupujeme jídlo a já se omlouvám u kasy za svou bídnou ukrajinštinu. „Jsem z Česka, neumím…