FOTO: Vinou zrádců skončila valašská Ploština v plamenech. Tragédii připomíná moderní expozice
Publikováno: 20.4.2024
Uprostřed idylické krajiny v kopcích nedaleko Vizovic člověku zatrne, když se ponoří do historie tamní osady Ploština. Loni otevřená audiovizuální expozice v návštěvnickém centru je dobrým výchozím bodem při procházce pietně upraveným místem, na němž před devětasedmdesáti lety uhořely desítky lidí. Oválný objekt je ponořen do šikmého svahu louky tak, aby co nejméně narušoval okolní krajinu. To, co v něm najdete, může zpočátku připomínat výstavu z valašského muzea. Jenže jakmile se na časové ose dostanete do období druhé světové války, dojde vám, že se schyluje k strašlivé tragédii. Vystupují v ní partyzáni, konfidenti gestapa, ozbrojené síly třetí říše a jejich oběti. Koneckonců tento příběh byl podle románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen dvakrát zfilmován. Ale nepředbíhejme. Do kopců šla chudina Expozice přibližuje přírodní poměry i nejstarší dějiny tohoto místa v karpatských lesích, které lidé navzdory pro zemědělství nepříznivým podmínkám dokázali přetvořit tak, aby se uživili. To znamená, že značnou část lesa proměnili v pole, louky a pastviny. Zatímco údolí byla osídlena už ve 13. století, takzvaná pasekářská kolonizace měla zhruba tři sta let zpoždění a konkrétně na Ploštině se lidé usadili až v roce 1828. Do vyšších a odlehlejších poloh odcházelo z důvodů nedostatku půdy v nížinách většinou sociálně slabší obyvatelstvo, nejčastěji mladší ženatí synové nebo vdané dcery, které dostaly paseky jako dědictví, nemajetní chalupníci nebo staří lidé na výměnek. Okolní lesy poskytovaly dostatek materiálu pro stavbu, výrobu nábytku, střešní krytiny, nářadí a náčiní pro vlastní potřebu i na prodej. Větší výzvou bylo zúrodňování horské…